Byla asistentkou vysoce postaveného manažera v korporátu, pracovala pod velkým tlakem a rodinnou pohodu narušoval stres a rozpory. Jak sama Tereza říká ,,nedokázala jsem se uvolnit a být v pohodě.” Určitý čas na sobě pozorovala zhoršující se zdravotní stav, projevující se častým nachlazením, velkou únavou či například nočním pocením, a začala ho řešit.
Po sérii vyšetřeních a neustálém napětí ji byla v dubnu 2015 sdělena diagnóza. Tereza zažila minimálně dvě osudné návštěvy lékaře, přičemž jedna z nich byla právě ta dubnová, po níž následovalo psychické zhroucení. V hlavě se jí střídalo mnoho otázek a nikdy nevěděla, na kterou z nich potřebuje znát odpověď dřív. Stále měla ale na paměti, že plán léčby byl 6-8 imunochemoterapií a že je v jejich silách zabojovat. Boj sváděla nejen s nemocí, ale i sama se sebou a neustálým sebeobviňováním. Emoční vyčerpání doprovázel strach ze smrti a z opuštění toho času 7 letého syna.
Tereza se v době nemoci potýkala s velkým bojem ve vlastních řadách. ,,Málem jsem svým chováním a uvažováním vlastní rodinu rozložila,” sama říká a dodává, že obviňovala ze své diagnózy nejen sebe, ale i své okolí. Se svým partnerem vedla často ostré diskuze o jejich budoucnosti. Za největší oporu té doby označuje svou blízkou kamarádku z oboru, považovala ji za autoritu a jakožto zdravotnici jí věřila, že ví, co dělá a co říká. Pravidelné telefonáty a společné sdílení je dovedlo až do srpna roku 2015, kdy se Tereza dozvěděla, že je vyléčená.
Dnes, po šesti letech od ukončení léčby, je Terezin zdravotní a psychický stav uspokojivý. Sama se naučila se sebou a se svými emocemi pracovat a kontrolovat je. V průběhu léčby jí pomáhaly emocionální rozpoložení regulovat léky, na jejichž absenci si poté těžko zvykala, ale vydala se postupně jinou, terapeutickou, cestou. Terapie a zkušenost s nemocí ji dalo samu sebe na první místo a přišlo uvědomění, že není hanba si říct o pomoc s něčím, s čím si sama neví rady. Terapie ji pomohla se dostat z bludného kruhu úzkostí, nespavosti a závislostí. Pomoc vyhledali i společně s partnerem, kdy podstoupili párovou terapii. Shodli se totiž na tom nejdůležitějším, rodina pro ně byla svatá a nechtěli, aby se rozpadla.
Po nemoci si Tereza začala plnit sny. Přirozeně se jí proměnilo okolí, práce i záliby. Z korporátu se po hlavě vrhla do psaní, které ji najednou začalo dávat smysl. Po čase si založila vlastní blog Deník raka, s nímž sbírala úspěchy. Dostala šanci napsat knihu, a tak vydala svůj knižní debut, který jí dodal odvahu do dalšího psaní a od té doby publikovala další tři knihy. Ve svých dílech, ale i ve svém životě, dává velký důraz na mezilidské vztahy, které považuje za důležitý aspekt pro své fungování ve společnosti. Časem dokázala Tereza přijmout i svou stinnou stránku a přiznala si, že by dokázala být lepším člověkem a současně s tím začala na všech těchto věcech pracovat, plnit si sny.
Rady, které se ji v průběhu léčby dostaly, tak předává dál v meziřádcích svých knih. Kdyby ale mohla předat rady z očí do očí, tak Vám stoprocentně řekne, že máte zachovat selský rozum a nepropadat mýtům a dezinformacím. Zároveň tohle období považuje za jedno z nejtěžších ve svém životě a nikdy by neřekla, že život s lymfomem je pohádka. ,,Nikdo jsme si lymfom nepřál.” říká Tereza a dodává, že si holt vylosovala Černého Petra a se svým osudem se smířila. Všem pacientům přeje hodně sil, fyzických i psychických, ale i někoho, s kým budete třeba jen mlčet a bude tu s Vámi.