Byl sanitářem ve Fakultní nemocnici v Plzni, své poslední roky ve funkci strávil na oddělení ARO. Dnes je za to velmi vděčný a říká, že mu to nejspíše zachránilo život. Pár měsíců před tím, než mu lékaři sdělili diagnózu, nevědomky FN v Plzni opustil a začal se živit jako OSVČ.
V jednu dobu Martin začal ztrácet hlad na své okolí jen šeptal. Navštívil ORL a jeho prosby nebyly na žádné straně vyslyšeny. Ke ztrátě hlasu se začaly přidávat horečky a nekončící teploty. Všechny problémy byly léčeny antibiotiky a Martin tak vystřídal několik židlí v pozici pacienta. Postupně se v Martinovi probouzela vlastní iniciativa a oprášil své kontakty ve fakultní nemocnici, kde pracoval. Jak sám říká, přišlo to za minutu dvanáct. Lékaři ho poslali na RTG plic a hned vzápětí na CT. Chvíli po vyšetřeních bylo evidentní, že je něco špatně. Samotnou diagnózu mu ale sdělila paní doktorka na hematoonkologii, hned vzápětí přišla paradoxně úleva, kterou způsobil i předcházející chaos samotné diagnózy.
Martinovi bylo jasné, že bude muset podstoupit léčbu. Hned první fáze chemoterapií proběhla bez problémů. Sám to přisuzuje ale dosavadní životosprávě, kterou měl velmi dobrou. Projevovaly se ale bolesti zad a svalů, o které postupně v léčbě přicházel a jeho tělo sláblo. I přes to měl ale celou dobub pocit, že vše zvládá s přehledem a optimismus je tedy na místě. Přibližně dva měsíce před koncem první fáze léčby podstoupil magnetickou rezonanci, která dopadla nad jeho očekávání. Naopak po ukončení první fáze se na další MR nádor opět objevil jak on sám říká ,,v plné síle". V tuto chvíli převládaly pocity strachu a jeho postoj se k léčbě dost razantně proměnil. Najednou už další léčbu dobře nezvládal a svůj strach a emoce s nikým nesdílel, protože všechny ve svém blízkém okolí chtěl chránit. Kdyby mohl něco změnit, bude to přesně tohle. O svých pocitech by rozhodně více chtěl mluvit a nedržet je v sobě. Po celou dobu se vlastně bál pouze tehdy, kdy mu měly být sděleny jakékoli výsledky. Na ostatní strachy nebyl prostor, tedy možná trochu na začátku, kdy spíše převládaly pocity naštvání, zklamání a nespravedlnosti. Celou léčbou přece jen procházel lépe díky podpoře, kterou našel ve své rodině. Zároveň se svou rodinou snažil chránit před svou nemocí.
V lednu 2018 Martin absolvoval měsíční ozařování v Protonovém centru, byla to po transplantaci totiž poslední možnost, jak se vyléčit. Při vzpomínání na Protonové centrum nepoužívá jiná slova, než ta kladná. Přišlo obrovské pochopení a zároveň profesionalita. Po ozařování následovalo vyšetření, včetně MR, které potvrdilo, že je Martin vyléčen. Do dneska si pamatuje ten den, kdy se to dozvěděl.
A jak žije teď? Podle něj bez obav, ale s velikým respektem k životu. Jeho přístup všemu se razantně proměnil. Všechno, co dříve považoval za důležité, je pro něj dnes malichernost. Věci, se kterými si dával na čas, nyní dělá hned.
Sám by chtěl lidem, kterých by se tohle mohlo dotýkat, vzkázat, že se nesmí z diagnózy dostat na kolena. Celý proces léčby a jeho úspěšnost je totiž primárně o tom, jak to máte nastavené.