Markéta, matka čtyř dětí, byla na mateřské dovolené s nejmladším synem, přičemž se těšila, že doma bude mít prvňáčka. Ale byl srpen a Vítek byl unavený, velmi se zadýchával a jednoho dne se probudil s oteklým obličejem. Markétin přítel odvezl Vítka k lékaři, a okamžitě se začalo jednat. Převoz do pražské Thomayerovy nemocnice se odehrál tak rychle, že Markéta ani nevěděla jak. Odjela tak ihned se zbývajícími dětmi za nimi a dala svolení ke všem potřebným vyšetřením. Ovšem, než stihla do nemocnice přijet, tak už se věděla diagnóza.
Pocity, které cítila, nejdou slovy vyjádřit. Blesk, horko, mrákoty. Syn byl umístěn na JIP a jediná Markétina starost byla o tom, aby mohla být s ním. Venku na ni čekal přítel s kočárkem a starší, tou dobou devítiletý, syn. Ještě ten den převezli Vítka do motolské nemocnice a podstoupil operaci. V mezičase musela Markéta vyřešit starost o ostatní děti, nejmladšího syna odstavila od kojení a staršímu synovi začínala v září škola v místě bydliště, 200 kilometrů od Prahy. S Vítkem strávil první noc v nemocnici jeho otec. další dny se u něj střídali členové rodiny, včetně Markéty. Nebyl ani jeden den, kdy by tam musel být sám. K jejich štěstí vyšli partnerovi Markéty vstříc v zaměstnání, dostal měsíc volno a mohl se starat o miminko, aby mohla být Markéta co nejvíce v Praze s Vítkem. A tak se stala nemocnice jejich druhým domovem, Vítek dostával hračky od personálu a rodiče dětí po večerech hráli karty. Markéta si pamatuje, jak za ní přišla sestřička a řekla jí, že se nemusí bát, že tahle diagnóza je na tomto oddělení vlastně jako chřipka. Úleva ale rozhodně nebyl ten pocit, který jako máma cítila.
Jak moc byla tato rodinná situace nevšední, musely se řešit i starosti z běžného života. Škola, do které měl Vítek v září nastoupit, zela prázdnotou, když tam Markéta přišla paní ředitelce oznámit, že místo do školní lavice Vítek nastoupil k léčbě do nemocnice.
A největší opora? Tou jí byli přátelé a partner. Jak sama říká, drželi jí, na rozdíl od mnoha jiných, kteří takové štěstí na lidi kolem sebe neměli. Za úděl matky považuje neustálou obavu o všechny své děti, ale když na Vítka spadne chřipka, tak její strach je jiný. Co kdyby náhodou zase. Pacientům by vzkázala, aby nezanedbávali prevenci a přála by jim, aby se nikdy nic nevrátilo.