Kristýna nastoupila do prvního ročníku na vysoké škole a současně s tím poprvé slyšela diagnózu. Hodgkinův lymfom. Jak sama říká ,,dvě nové zkušenosti během jednoho měsíce". K praktickému lékaři ji přivedly až nateklé nohy a mravenčení, pokračovala přes dvě nemocnice do Fakultní nemocnice v Plzni. Přidala se zvětšená uzlina na krku a poté zhruba tři týdny trvalo než přišla diagnóza.
,,Honily se mi v hlavě všemožné myšlenky - Co bude teď? Proč já?" A z pocitů převládal obrovský strach. Pomohla ji až skutečnost, že chemoterapii dostala hned během tří dnů. Sama si dle svých slov mohla vybrat, zda ji bude čekat těžká a trnitá cesta, nebo zda to zvládne s lehkostí. Nevěděla, co jí na cestě čeká, ale rozhodla se vědomě pro druhou variantu. Po celou dobu léčby se snažila myslet pozitivně a dělala věci, co jí baví a má z nich radost. Přiznává ale, že to období bylo jako na houpačce. Za nejhorší považuje dny, kdy podstupovala chemoterapii, kterou doprovázelo zvracení a obrovská únava.
Nepřevládaly u ní ale strachy jen z nemoci. Měla půlroční vztah a obavy z jeho konce byly svazující. Neustále přemýšlela o tom, proč by její tehdejší přítel chtěl zůstat s mladou slečnou, které vypadají vlasy a je vážně nemocná. Zůstal. Dnes jsou rodiči dvouletého chlapečka a mají čerstvě po svatbě.
Oporou ji byl nejen přítel, ale i rodina, přátelé a hlavně, její maminka. Přiznává, že nejspíš měla těžké sny a velký strach. Po devíti měsících léčby, když se dozvěděla, že nemoc porazila a je vyléčená, oběma spadl kámen ze srdce. Devět měsíců považuje ve svém životě za osudné. I svého vysněného synka nosila devět měsíců pod srdcem. Právě to, že by jednou mohl slyšet stejnou diagnózu i on, je její největší obava.
A jak žije teď? Z ekonomického zaměření se dala na sociální práci a zajímá se o danou problematiku. Se svou rodinou žijí pohodový a klidný rodinný život. Poslouchá své tělo a když cítí, že je vyčerpaná, tak si dopřeje volno a relax. Váží si každého dne, co přijde a každý den úsměvu je pro ni odměnou. Uvědomuje si, jak vzácné je mít vedle sebe dobré lidi a váží si toho. Nikdy totiž neví, co přijde a kdy už vedle nás být milovaní lidé nemusí.
Pacientům by vzkázala, že se léčba může proměnit v dlouhou i těžkou cestu, ale důležité je zatnout zuby a dát do toho všechnu sílu, co mají. Bojovat. Když to vzdáte vy, tak to vzdá i vaše tělo.