Heleně bylo 55 let, byla šťastně vdaný a měla syna, chodila ráda do přírody, měla spoustu dalších zájmů a pracovala jako úřednice, když v tom se jí objevila bulka na krku. Leden 2022 byl pro Helenu klíčový, tušila, že to nebude dobré. Má lymfom. Když nahlas zazněla v ordinaci diagnóza, tak jí tekly slzy a v hlavě měla prázdno. O nemoci nevěděla vůbec nic.
Jak sama říká, tak skutečnost, že se léčila ve Fakultní nemocnici v Plzni, pro ni byla tou nejlepší. Okamžitě dostala termíny na vyšetření i na první dávku léčby. Zároveň ale byla po celou dobu v takovém šoku, že se nedokázala na nic konkrétního zeptat. Z nemocnice však odcházela s tou nejpodstatnější informací, a tou bylo, že prognóza onemocnění je velmi dobrá. Do procesu léčby Helena vstoupila ve výborné kondici fyzické i psychické. Psychické především díky rychlému nasazení léčby a také tomu, že si nepřipustila nezdar. Největší oporou pro Helenu byl její manžel, bez něj by to dle svých slov zvládla velmi těžko. K manželovi se přidala i jeho maminka, která ve svých 82 letech byla nejen psychickou podporou, ale pomáhala, kde se dalo. Velmi ji podrželi i kolegové, kteří se o ní starali nejen na dálku, ale později i osobně. Velmi jí po celou dobu chyběl syn, se kterým se z důvodu ochrany před koronavirem dlouhý čas nesetkala.
Léčbu absolvovala bez strachu, stresu, a hlavně v klidu. To vše díky prostředí hematoonkologie, kam na léčbu docházela, a to díky optimistickému přístupu sestřiček a paní doktorky MUDr. Jungové. Všem je velmi vděčná a vzdává jim ve svých slovech hold.
Ztrátu vlasů Helena netrápila, pojala to kreativně, nakoupila si nejrůznější šátky, čepice i paruku, kterou ale nakonec nevyužila. Obavy ze smrti i bolesti přicházely hlavně v začátku, po určité době a celkovém uklidnění už pouze sporadicky. Pro rodinu bylo celé období nemoci dle jejího názoru složitější než pro ni samotnou. Mít po boku blízkého člověka, který je vážně nemocný a je mu někdy zle, a vy mu nemůžete pomoci, jen se díváte, je psychicky velmi náročné. Proto byla pro všechny obrovská radost, když se 18. července dozvěděli, že se lymfom podařilo porazit. Myšlenky na návrat nemoci u Heleny občas přijdou, jsou to ale spíše záblesky obav. Připouští i tu možnost, že se tak může stát, ale současně ví, že je mnoho možností, jak se s tím znovu poprat.
Samotná léčba jí dala hlavně zklidnění, nadhled a větší pokoru. Svět kolem vnímá mnohem intenzivněji, více poslouchá své tělo a dává mu vše potřebné. Včetně odpočinku. Zároveň je velmi šťastná, že se jí podařilo v ten pravý čas, po ukončení lázeňské léčby, nastoupit zpět do práce a začít znovu sportovat.
Pacientům by vzkázala, že nejdůležitější je neztrácet naději a věřit lékařům. Žít dál i s nemocí a hovořit o tom, co se děje. Neztrácet smysl pro humor a také dát do pořádku vše potřebné. Zdravotnickému personálu posílá mnoho díků. A jen si potvrdila, že můžeme být rádi za to, kde žijeme a jaké máme zdravotnictví.