V 15 letech studovala, ale pociťovala úbytek na váze a pozorovala na sobě vyrážku. O pět let později se jí přidal obrovský kašel, a tak to začala řešit. Ukončila studium a podstoupila několik vyšetření. Březen 2014 si bude pamatovat do konce života, poprvé uslyšela diagnózu.
S určením diagnózy přišly první výčitky, jak sama Alena říká, tak jí nešlo do hlavy, proč zrovna ona se musí potýkat s nemocí jakou lymfom je. Po tom, co se ptala na desítky otázek do vzduchoprázdna, proč zrovna ona, vždyť přece nekouří, nepije alkohol a žije spořádaný život, tak začala probíhat léčba. Docházela na chemoterapie, ozařování a svou léčbu prožívala především se svými rodiči. Její maminka se tou dobou také potýkala s vážnou nemocí.
Díky rodičům a přátelům se jí dostávalo psychické podpory, ale stav fyzické schránky začal pokulhávat. Najednou nestíhala vrstevníkům, zadýchávala se. Po první chemoterapii se rozhodla oholit si vlasy. Když si Alena vzpomíná na ty emoce, které ji v tu chvíli doprovázely, tak říká, že se začala smát. To však netrvalo dlouho, po třech měsících od ukončení léčby ji opustila nemocná maminka a jedinou oporou ji zůstal tatínek. Alena měla největší obavy z toho, že šla do neznáma. Doposud za sebou neměla žádnou operaci a najednou musela podstoupit biopsii, která pro ni byla první operací v životě. Po půl roce, v říjnu 2014 Alena jela do pražské fakultní nemocnice na kontrolu, kde se dozvěděla pozitivní zprávy. Byla v remisi.
Rozděluje život na období před nemocí a po nemoci. Teď, po nemoci, se neustále strachuje, že se jí nemoc vrátí. Cestu životem nikdy nešla a ani nadále nejde sama. Dnes ji doprovází její manžel s dvojčaty, která se jim narodila po 5 letech od ukončení léčby.
Jestli se ji změnil pohled na život? Změnil, radikálně. Spoustu věcí vůbec neřeší a zdraví je pro Alenu a její rodinu absolutní priorita.