Navigace

Projekty

INFORMAČNÍ PŘÍRUČKY PRO PACIENTY

KE STAŽENÍ O LYMFOMU

po léčbě 2017

 

 
   

 

 

Poslední číslo bulletinu

bulletin

Máte zájem se podělit o svůj příběh, napište nám na

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Informace o tom jakou roli hraje náš spolek v hrazení lékařské péče

dostupnost hrazené péče

 

ZNÁTE SVÉ LÉKY?

Znáte své léky?

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Znovu jsem se narodila

Můj příběh začíná na začátku roku 2000. Chtěli jsme s manželem miminko, ale nemohla jsem otěhotnět. Byla jsem na umělém oplodnění, ale během léčby se u mne vyskytly velice závažné zdravotní problémy. Začala jsem mít problémy s dýcháním, a během tří neděl u mne diagnostikovali nádor 8x12 cm v mediastinu. Všemu byl najednou konec. Vůbec jsem tomu nechtěla věřit, bylo mi 26 let.

Obrovská rána to byla pro moje rodiče a mého muže. Maminka i Antonio (manžel), se psychicky zhroutili. Má tchyně okamžitě přijela z Neapole, aby byla se vším nápomocna. Je to zlatá žena. Vlastně ji ani tchyně nikdy nejmenuji. Maminka mého muže říkám.

Byla jsem 10 dní v nemocnici Na Bulovce, kde mi udělali všechna potřebná vyšetření jako bronchoskopii, odsání 1 litru tekutiny z oblasti srdce, CT a nakonec i odebrání vzorku tkáně z hrudi. Díky primáři Zatloukalovi a jeho týmu. Zde se poprvé zmínili o nádorovém onemocnění. Myslela jsem, že asi špatně slyším. Ale žel to byla krutá pravda. Potom mne nechali převézt na Karlák. Psal se šestý březen, roku 2000.

Můj ošetřující lékař byl as. Haber. A je jím dodnes. Stále chodím co půl roku na kontroly. Dodnes si pamatuji na jeho vřelé přijetí, jak na mne čekal před pokojem na konci chodby. Podal mi ruku, představil se mi a zeptal se, jestli mluvím česky. Myslel si podle příjmení, že nejsem češka. Já už jsem nemohla chodit, tak mne sanitář vezl na vozíku a měla jsem u sebe dýchák s kyslíkem. Musel tam na mě čekat dlouho, přijela jsem z Bulovky nejméně v pět odpoledne. A to už mají doktoři konec pracovní doby. Moc jsem si toho vážila, že tam na mne čekal. Že jsem pro něj byla důležitá.

To, co následovalo příští dny, mi připadalo jako špatný sen. Začala jsem si pomalu uvědomovat, co mne čeká. Bála jsem se. Všeho. Moc. A nejvíc, že umřu, že to opravdu nezvládnu. Zároveň jsem si ale říkala, že tu nemůžu Antonia nechat samotného, že neumí ještě dobře česky, a co tu bude beze mne dělat. Chtěla jsem domů. K sobě domů, do své postele, za mojí Nanynkou. To byla moje fenka labradora. Moc mi chyběla.

Následující den po mém příjezdu začali s léčbou. Jako první mi zavedli kanylu do třísla. Pan doktor Bezdíček byl moc šikovný a sestřička mi celou dobu hladila nožky a utěšovala mne. Já mám oravdu velký problém s fyzickou bolestí, takže jsem vždy dostala protekční dávku mezokainu navíc. Aby mne to nebolelo. Pak mi sestřička začala povídat o padání vlasů a o paruce. To jsem si říkala, že se asi spletla a proč mi to říká. Že to určitě nebude můj případ. Samozřejmě, že to tak bylo. Vlasy mi začaly vypadávat přesně na den po čtrnácti dnech od první chemoterapie. Přesně, jak mi to předpověděla. Potom přišel doktor Haber s mediky, aby mi odsál tekutinu z plic. Bylo jich šest, a všichni si potáhli z hadičky. Také jsem musela říkat na poklep zad slovo zahrada. Jak to dunělo. Týž den jsem také musela absolvovat to nejhorší, co pro mne mohlo být, totiž trepanobiopsii. Nechtěla jsem, ale přesvědčili mne. Vůbec jsem si nechtěla připustit,že mi někdo bude vrtat do kostí. Hrozné bylo, že jsem nemohla být uspána, kvůli tomu špatnému dýchání. Strašná bolest. Ještě týž den po tom všem jsem večer dostala první chemoterapii. Byl to pátek, a mě se přes víkend konečně ulevilo od té strašné dušnosti.

Takhle tedy začalo mé léčení. Nejdříve se mluvilo cca o čtyřech cyklech chemo. Nakonec jich bylo 9, zakončené autologní transplantací. Pak jsem měla ještě jeden měsíc ozařování. A to mi právě předpověděli, že již nebudu mít nikdy děti, protože mi určitě ozáří i vaječníky.

Pokračovala jsem tedy v léčbě od března až do listopadu, s menšími či většími problémy. Během celé léčby se o mě perfektně staraly všechny sestry na oddělení, paní doktorka Kolešková, as. Haber, Marek Trněný, všichni moji kamarádi a hlevně celá moje rodina. Byli na mne tak hodní. Byla jsem strašně rozmazlovaná. Musím přiznat, to se mi moc líbilo.

Po skončení léčby jsem byla cca 3 roky doma. Dávala jsem se do pořádku. Vůbec nás s Antoniem nenapadlo, že bych kdy mohla otěhotnět. A najednou se to v létě roku 2004 stalo. ZÁZRAK. Opravdu. Jsem věřící, takže to pro mě je jasné. Filippo se narodil na jaře 2005. A aby toho nebylo málo, na konci roku 2007 jsem otěhotněla znovu! Dvojnásobný zázrak. Laura se narodila v srpnu 2008.

Tak to je můj příběh. Možná, že jsem se rozepsala trochu víc, než jsem mohla. Tak mi to prosím odpusťte. Ale víte, vždycky když vidím as. Habera, tak mi nezapomene připomenout, jak hrozný to na začátku bylo. Že jsem byla víc „tam nahoře“, než „tady dole“. Vždy mi přeběhne mráz po zádech. Opravdu. Hlavně myšlenka, že bych se tam mohla vrátit. Ale nakonec to vše dobře dopadlo. Po skončení léčby mě chtěl dokonce vystavovat na oddělení jiným pacientům, aby viděli, jak se dá uzdravět. Nicméně od momentu, kdy mám děti, se strach stále ozývá. Vůbec nevím, jak bych reagovala, kdybych se tam musela vrátit. Ale zatím je to vše ok!

PS: Víte, když jsem byla menší, vypočítávala jsem si, kolik mi bude v roce 2000. A že to určitě bude velmi zvláštní rok. A jestli už budu vdaná, mít děti, zkrátka, jaké to u mne bude v roce 2000? Tak tedˇ už to vím. Znovu jsem se narodila. 
Lucie L.

Stránka

  • 1

 

 

 


Stránka

  • 1