Navigace

Projekty

INFORMAČNÍ PŘÍRUČKY PRO PACIENTY

KE STAŽENÍ O LYMFOMU

po léčbě 2017

 

 
   

 

 

Poslední číslo bulletinu

bulletin

Máte zájem se podělit o svůj příběh, napište nám na

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Informace o tom jakou roli hraje náš spolek v hrazení lékařské péče

dostupnost hrazené péče

 

ZNÁTE SVÉ LÉKY?

Znáte své léky?

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Karolína O.

Je 4. listopadu  2016 a já sedím ve Vinohradské nemocnici, pavilon hematologie a čekám na kontrolu. Je to přesně dva roky, kdy jsem tu seděla a čekala na verdikt paní doktorky o tom, jak vážné to semnou je a co mě čeká. Snažím se to vytěsnit a vůbec nemyslet na to těžké období, kterým jsem si musela já a moji blízcí se mnou projít. Vždycky, když jsem však v blízkosti Vinohradské nemocnice, všechny vzpomínky se mi vrátí. Chvíli se mi chce brečet, chvíli jsem nervozní, někdy ty pocity vlastně ani nedokážu identifikovat, natož popsat, ale nakonec se usměju, jelikož si uvědomím, že jsem vítěz. Směju se od ucha k uchu a děkuji za to, že jsem zase zdravá  a můžu si užívat každičké chvílé, ale né jako dřív, tentokrát si užívám každé chvíle doopravdy. Ano, díky tomu čím jsem si prošla, jsem si uvědomila spoustu důležitých věcí a změnila své priority. Nedokážu se změnit ze dne na den, ale snažím se na tom pracovat a mám z toho radost.

Před třemi roky, krátce po tom, co jsem oslavila 26. narozeniny jsem pracovně odcestovala na jedno z nejkrásnějších míst na světě, na palmový ostrov Samui v Thajsku. Vždycky jsem měla toulavé boty, a proto jsem  neváhala moc dlouho s rozhodnutím vydat se do země úsměvů, jak se Thajsku říká. Těšila jsem se na nové zkušenosti, nové přátelé a na dobrodružství, která na mě čekají při poznávání nové kultury. Nikdy mi nechyběla pozitivní energie, kterou na mě všichni obdivovali a smysl pro plánování až neuskutečnitelných věcí.

První měsíce v cizí zemi jsem si užívala, práce mě bavila a ve volném čase jsem se snažila cestovat a poznávat nová místa, učila jsem se nový jazyk, užívala si skvělé jídlo a čerpala sílu z nádherné přírody, která mě obklopovala.

Jednoho dne, když jsem jela na motorce na trénink thajského boxu jako každý jiný den, narazilo do mě v křižovatce auto. Takovéhle nehody jsou v asijských zemích na dennim pořádku a musím říct, že jsem vyvázla velmi dobře se silníčním lišejem, modřinami a odřenýma nohama. Bohužel se do rány dostala infekce a místní thajský lékař mi pořád dával antibiotika. Když jedny nezabraly, zkusili jsme druhý a pak třetí a takhle to trvalo asi dva měsíce. Nebylo mi vůbec dobře, ale veškerou vinu jsem přikládala antibiotikům. Nevolnost však trvala i když už jsem žádné prášky nebrala. Zpětně si vzpomínám, že jsem byla strašně unavená, bylo mi nepříjemné chodit ven, když svítilo sluníčko a často jsem cítila hroznou slabost a několikrát i omdlela. Nepřipouštěla jsem si však stále, že by mohlo být něco špatně a už vůbec ne, že by to mohlo být tak vážné. Naopak jsem si všechny příznaky něčím odůvodnila.  “Je mi 26 let, jím zdravě, nekouřím, alkohol skoro nepiji až na pár příležitostných skleniček vínka s kamarády, denně cvičím, závodně tančím, dýchám čerstvý vzduch, takže semnou přeci nemůže nic být.” Byla jsem v klidu až do chvíle, kdy se mi udělala v nadklíčků obrovská boule. Dodnes si vzpomínám, jak jsem to ukazovala mojí mamince při jednom našem rozhovoru přes skype a žertovala jsem, že už mám asi alergii na ty mořský plody, kterými se tu pořád cpu J. Bohužel boule nezmizela ani po čtrnácti dnech, tak jsem se o tom zmínila jednomu lékaři,, který mi okamžitě řekl bez jakéhokoliv vyšetření, že mám velký problém s plícema a že bych to měla řešit ihned nebo že se vidíme naposledy.

Dělala jsem ještě hrdinku, že jdu za čtrnáct dní kamarádce na svatbu a pak že to začnu řešit, podíval se na mě s dost nechápavým výrazem a řekl, že si zahrávám,

že mi dává tak deset dní, pokud to nebudu řešit hned.

Asi týden na to jsem se tedy vrátila domů a absolvovala několik vyšetření, tuberkulóza, toxoplazmóza apod. Ještě v tuto chvíli jsem si nepřipouštěla ani na vteřinu, že by se mohlo jednat o něco vážnéjšího až do chvíle, kdy mi pan doktor

v Motolské nemocnici sdělil, že mám Hodkginův lymfom a že je nutné podstoupit chemoterapii. Doslova se mi podlomila kolena. Můj domeček z karet se totálně zřítil a já jen doufala, že se z té noční můry co nejdříve probudím.

Bohužel byla to realita a krátce po zjištění, že jde o tuto nemoc jsem začala

s chemoterapií. První týdny byli naprosto příšerný a vůbec celá léčba byla dost náročná fyzicky, ale také po psychické stránce. Snažila jsem se být silná a před ostatními vždy vypadat jak hrozně v pohodě jsem, ale i když jsem byla celou dobu dost pozitivní, byly tu chvíle, kdy už toho prostě bylo moc. Měla jsem však neskutené štěstí, protože po celou dobu jsem okolo sebe měla skvělé lidi, kteří mě po celou dobu podporovali. Milující rodinu, přátelé, ale nesmím zapomenout ani na sestřičky v nemocnici a lékaře, kteří mě dodávali sílu a nedovolili mi ani na chvilku přemýšlet negativně.

Po úspěšném skončení chemoterapie, bylo nutné ještě nastoupit na radioterapii.

S paní doktorkou jsme zvažovali možnost Protonového centra, což bylo v té době, nevím jestli už je to v současnoti trošku jinak, velké téma. Velké téma proto, že nebylo jednoduché, aby Vám tuto léčbu schválili. Bylo to komplikované, ale nakonec byla moje žádost  přijata  a já mohla léčbu podstoupit.  Do Protonového centra jsem docházela necelý měsíc a léčbu jsem snášela docela dobře. V tuhle dobu už mi rostly vlasy a vzpomínám si, jak mi sestřičky lichotily, jak mi to sekne J.

V květnu k 27. narozeninám jsem dostala ten nejkrásnější dárek. Dostala jsem zprávu z vyšetření z PET/CT kamery, že jsem v pořádku.

Nějakou dobu trvalo, než se tělo po úplném skončení léčby dálo znovu dohromady. Začala jsem cvičit hodně yógu, chodit do přírody a hlavně se usmívat co nejvíc to jde J

Po trošku delší neplánované pauze jsem začala zase plánovat, ale tentokrát i své plány uskutečňovat. Užívám si každého dne a vidím to nejhezčí i v tom nejmenším J.

Tímto bych ráda poděkovala všem lékařům, kteří semnou měli co dočinění, a to především paní doktorce Mócikové z hemotalogie ve Vinohradské nemocnici a paní doktorce Dědečkové z Protonového centra. Velký dík patří také sestřičkám a lidem, které jsem během tohoto náročného období mohla poznat.

Všem co procházejí něčím podobným, přeji hodně sil a hlavně spoustu té pozitivní energie :-)

ka