Projekty

Co je dobré vědět o maligním lymfomu II. Informační příručka pro nově diagnostikované pacienty z roku 2019

 

Co je dobré vědět

 

 

     

 

 

Poslední číslo bulletinu

bulletin

Máte zájem se podělit o svůj příběh, napište nám na

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Informace o tom jakou roli hraje náš spolek v hrazení lékařské péče

dostupnost hrazené péče

 

ZNÁTE SVÉ LÉKY?

Znáte své léky?

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Hanka F

Když jsem šla na podzim poprvé značně zdeptaná na hematologii, objevila jsem v areálu nemocnice tohle místo. A protože jako každá správná žena věřím na znamení osudu, ráda ho čas od času navštívím a třeba i pořídím pár snímků. Nevím, jestli se atmosféra z nich dá vyčíst tak snadno, když neznáte veškeré detaily a data. Pravda je taková, že ta fotka, která vypadá veseleji, je ve skutečnosti zahalená do období mnoha obav a nejistot. Oproti tomu druhá symbolizuje vítězství.

   Vážně jsem přemýšlela nad tím, že bych napsala taky jednou nějaký jímavý a hluboký příběh. Začala jsem asi tisíckrát, ale vždycky jsem všechno zase smazala. Snaha byla, ale asi to prostě není můj styl, nebo je, ale někde hluboko uvnitř. A jelikož jsem vždycky milovala a obdivovala mého dědečka, jehož životním heslem bylo, že „sranda musí být, i kdyby fotra věšeli“, rozhodla jsem se sepsat alespoň pár poznatků, které mi z nějakého důvodu přišly během chemoterapie významné.

Tak tedy:

  • Ušetříte za šampon. A to dost výrazně. V koupelně už nepřekáží žádné kondicionéry, masky na vlasy, olejíčky… Nevíte, co je hřeben, pinetky, skřipečky nebo čelenka. A je to překvapivě osvobozující!
  • Pro žiletku není využití. Všechno je krásně hladké a holé a to bez jakéhokoli dalšího přičinění. Kouzlo!
  • Zjistíte, že obočí je (zvlášť v dnešní době) dost přeceňovaná věc. Možná teda dokresluje vaši osobnost, alespoň dle filosofie většiny youtuberek, ale přežít se bez něj dá celkem snadno.
  • Nesmíte do MHD, zvlášť když všude lítají chřipky. Takže se vozíte hezky pěkně autíčkem. Když máte teda takové štěstí, jako já.
  • S rouškou si užijete spoustu zábavy! Nejlepší na tom je, že se vám lidé sami vyhýbají, protože automaticky předpokládají, že VY jste ten infekční.
  • Můžete pomoci sousedům obracet se častěji k Bohu. Stačí k někomu v roušce přistoupit do výtahu, trochu zakašlat a modlí se i ten nejzarytější ateista!
  • Taky je sranda jít v roušce k volbám (což se mi poštěstilo hned 3x!). Půlka komise k vám obdivně vzhlíží a lituje, že nezavolali televizi Nova, aby vás mohli dát za příklad té části lidstva, která se rozhodla přenechat rozhodnutí o osudu vlasti ostatním, druhá se krčí strachy a snaží se ukrýt obavy, že jde ve skutečnosti o přepadení za účelem zvrácení volebních výsledků. Každopádně si všichni oddechnou, když vhodíte obálku do urny a odejdete, protože tak jako tak působíte infekčně.
  • Když vám v nemocnici nasadí léky a řeknou, že vám po nich možná začnou selhávat játra, a ono se to nestane, nemůže vám zkazit radost dokonce ani ANO, SPD nebo komunisti, kteří ten den dostali výrazně víc hlasů, než byste si bývali přáli. (Tento přístup řadím na seznam life hacků pro všechny, kterým neselhávají orgány, ale ještě se zlobí kvůli volbám. Už se nečertěte, nesluší vám to.)
  • Naučíte se trpělivosti. Protože v čekárně se čeká. A to dlouho a často…
  • Sestřičky na stacionáři vás oslovují Haničko, protože… vaše příjmení je moc dlouhé a složité. Nicméně i tak je to milé.
  • Hodný pan doktor vám při vyndavání stehů sice neporadí, jak pečovat o jizvu, ale s radostí z vlastního všeobecného přehledu vám připomene, že „na to přece umřel Grossmann“. Dobrý vědět.
  • Konečně se naučíte ty zatracený fyziologický hodnoty iontů a dalších věcí v krvi (ano, mám na mysli ty, co máte teda ve třeťáku už samozřejmě dávno umět). Měří vám je totiž pořád a pořád a pořád.
  • S ostatními pacienty si můžete chvíle v čekárně zpříjemnit porovnáváním hodnot a zážitků, třeba kolik zkumavek krve vám nejvíc brali (mně 12, heč!). Nebo je můžete obšťastňovat tím, že je poučíte, jak se vlastně počítají krvinky nebo jaké jsou metody stanovení glykémie. Nikoho to sice nezajímá, ale v podstatě děláte svět lepším místem. Všude se teď píše, že bychom my, intelektuálové, měli víc hovořit s obyčejnými lidmi…
  • Od starších pacientů si užijete spoustu pohledů typu „tak mladá a tak nemocná“… Na celý život dost, řekla bych.
  • Telefonáty s babičkou získají zcela nové rozměry. Konečně si totiž můžete zážitky od doktorů sdělovat vzájemně, můžete porovnávat své hodnoty CRP a sdílet strasti v podobě pilulek, co nejdou vymáčknout z platíčka a podobně. Babičky rozumí všemu a odpustí vám, i když je náhodou v něčem trumfnete!
  • Červená řepa je všudypřítomná. Protože je zdravá. A červená. A maminka má vždycky pravdu. Než se nadějete, bude vás tato plodina obklopovat ze všech stran a po nějaké chvíli vám nebude připadat zvláštní pomalu už ani v zubní pastě. (A to je VELKÁ motivace se uzdravit!)
  • Dozvíte se, že nesmíte darovat krev. Už nikdy. Takže teda nedostanete takovou tu plaketku za zásluhy, ale aspoň nemusíte mít výčitky, když se vám to zrovna nehodí. (A můžete se aspoň víc soustředit na Nobelovku, Grammy a tak podobně. Stejně by bylo trapný mít to všechno.)
  • Uvědomíte si, že na každém se dá najít něco, co vás štve. Kupříkladu paní doktorka si svojí jedničku s hvězdičkou pokazila těmi provokativně dlouhými, lesklými, zdravými vlasy havraní barvy. Inu, nikdo není dokonalý.
  • Podobu s otcem už nezapřete. S vlasy se to ještě dalo vždycky nějak okecat, ale takhle je to jasný. Ale táta je fajn, takže nakonec proč ne.
  • Sestra s vámi tyhlety vaše simulantský hry hrát prostě nebude! A je úplně jedno, kolik máte lékařských zpráv. Minule vyklízela myčku ona, takže teď jste na řadě prostě vy. Tečka. (Pravda je, že když překousnete žabomyší sourozenecké spory, je tenhle přístup k nezaplacení!)
  • Vaše úplné uzdravení si nejupřímněji ze všech přeje vaše zdravotní pojišťovna. (Dalšího komentáře, myslím, netřeba.)
  • Máte problém napsat kamarádům, se kterými jste se delší dobu neviděli. Sice vás hrozně zajímá, jak se mají a co nového jejich životy přinesly, ale zdvořilostní otázce „A co ty?“ se asi nevyhnete a nechcete na ostatní valit svoje problémy. Tak na ně aspoň usilovně myslíte a doufáte, že vás vesmír nějak spojí a třeba se vám ozvou sami od sebe.
  • Když už s někým náhodou mluvíte, zeptá se vás, jestli už jste slyšeli o červené řepě. Jo…matně si vzpomínám, že kolem mě něco takového už zašumělo…
  • Začnete krmit kachny a zalévat květiny. Nevíte sice, co přesně vás na tom tak uspokojuje, ale máte pocit, že byste tu péči, kterou do vás okolí vkládá, měli taky předávat dál.
  • Uvědomíte si, že každá drobná dobrá zpráva se počítá a je dobré ji oslavit. Třeba rychlými špunty (s příchutí řepy, samozřejmě).
  • Konečně máte dostatek pohybu, zejména díky pitnému režimu. Na záchod totiž chodíte pořád a to i v noci. Kdo z vašich sportovních přátel to může říct?
  • Může se stát, že něco málo zhubnete. To většinou potěší. Teda pokud se pak od NĚJ nedozvíte, že „takovouhle si vás teda ale nenašel a že jste dřív mívala daleko měkčí záda (?)“. Zvláštní je, že o vlasech se nezmiňoval…
  • Můžete všem říct, že vás smí navštívit, pouze pokud jsou úplně zdraví. Což je super, protože, ruku na srdce, nikdo nestojí o cizí bacily, ale z nějakého důvodu by vás za normálních okolností měli při podobné podmínce za idiota.
  • Naučíte se žít a plánovat ze dne na den. Z hodiny na hodinu. Protože člověk míní a Pánbůh mění, jak známo. A protože nevíte, jak vám bude za deset minut, je vcelku bezpředmětné domlouvat si program na další týdny nebo měsíce. Ale světe div se, on to možná není až tak špatný přístup.
  • Stane se, že vám po tváři čas od času stéká slza, ale moc dobře si uvědomujete, že dokud to není slina, je vlastně všechno, jak má být.

   Hlavně ale máte čas a prostor uspořádat si vlastní myšlenky, přání a cíle. Pokud nevíte, co a jak s vámi bude a na vlastní kůži pocítíte, jaké to je stát před možností že už třeba taky nebude nic, dojde vám, jak strašně moc chcete být na tomhle úžasnym světě, a jak rádi ho budete přijímat se všemi jeho dostatky i nedostatky. Jestli vás nemoc něco naučí, je to brát věci tak, jak jsou. To neznamená nečinně přihlížet, ale naučit se být šťastý nebo aspoň spokojený v podstatě za jakýchkoli podmínek. Protože kdyby se náhodou to velké NIC stalo skutečností, nebyla by škoda trávit poslední chvíle se špatnou náladou?

   (Trošce toho patosu na závěr jsme se nevyhnuli, někde uvnitř to prostě je a chtělo to ven, omlouvám se všem.)

   Jestli můžu dát (jako Halina Pawlovská) ještě jednu radu na závěr, dovolím si citovat knihu knih – Stopařova průvodce po galaxii. Hlavně prosím, přátelé, NEPROPADEJTE PANICE.

Hanka f