Navigace

Projekty

Co je dobré vědět o maligním lymfomu II. Informační příručka pro nově diagnostikované pacienty z roku 2019

Co je dobré vědět

Poslední číslo bulletinu i všechny další naleznete zde

bulletin

Máte zájem se podělit o svůj příběh, napište nám na

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Medikomiks o lymfomu

Jak vysvětlit dětem, že nastává nelehké období, spojené s nemocí?

Mojemedicina.cz: Medikomiks - za tajemstvím lidského těla

V následujícím odkazu také můžete vidět, jak zakladatelka Lymfom Help představila medikomiks  v pořadu Sama doma. ...

Hlas onkologických pacientů

hlas

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Projekty Archív

NÁVRAT DO ŽIVOTA
Příběhy pacientů kteří se staly povzburením pro ostatní

Mezinárodní finále projektu

4. listopadu 2006 proběhlo v Lipsku v Německu slavnostní vyhlášení výsledků mezinárodního motivačního projektu s názvem Rebuilding Lives. Soutěž zorganizovala farmaceutická společnost Roche a v České republice ji pod názvem Návrat do života představilo občanské sdružení Lymfom Help.

Na první listopadový víkend jsem si původně plánovala cestu do Paříže. Přemluvila mě k ní spolužačka ze školy, která neodolala nabídce jedné nízkonákladové letecké společnosti. A protože už jsem nikde za hranicemi nebyla téměř dva roky, rozhodla jsem se, že si udělám radost a poletím. Jenže z výletu do Paříže nakonec nebylo nic. 16. října jsem se totiž dozvěděla, že jsem se svým příspěvkem do projektu Návrat do života byla nominována na mezinárodní finále do Lipska, které se mělo uskutečnit shodou okolností zrovna v první listopadovou sobotu. V prioritách jsem měla jasno okamžitě. Nedá se nic dělat, do Paříže se nepojede. Když už jsem se jednou do té soutěže přihlásila, tak si přece finále ujít nenechám!

Do místa konání jsme se vypravili už v pátek 3. listopadu o půl čtvrté odpoledne. Naši výpravu kromě mě tvořili ještě moji rodiče a za firmu Roche paní Blanka Němcová s dcerkou Natašou.

Z holešovického nádraží jsme vyjížděli s asi dvacetiminutovým zpožděním, které se během cesty protáhlo až na celou hodinu, a tak nám v Drážďanech přípoj do Lipska pochopitelně ujel. Jak je vidět, i EuroCity má občas své dny… A protože „svůj den“ zrovna zjevně měl i vlak InterCity do Lipska, opustili jsme Drážďany až o půl osmé večer a na nádraží v Lipsku konečně vystoupili kolem deváté. O hodinu a půl později, než jsme plánovali. Před halou jsme odchytili taxíka a nechali se zavézt do hotelu ve čtvrti Lindenau, kde jsme měli objednané ubytování. Po cestě jsme toho všichni měli docela dost, a tak jsme si už jenom objednali něco malého k jídlu a kolem desáté šli spát.

Akce, kvůli které jsme sem jeli, se měla konat až v sobotu večer, a tak jsme převážnou část soboty věnovali procházce po Lipsku. Čtvrť, ve které jsme bydleli, nikoho z nás nijak nenadchla, centrum města však naštěstí vypadalo o poznání lépe. Rozhodně se nepotvrdily informace, kterými nás strašili známí, že v Lipsku „nic není“. Pár pamětihodností jsme dokonce našli zcela bez problémů a bez mapy – třeba místní radnici a kostel svatého Mikuláše. Arabskou kavárnu už jsme hledali na mapě, a že jsme ji nakonec skutečně našli, bylo dle mého názoru spíš dílem náhody než nějakého mimořádně vyvinutého orientačního smyslu některého z členů naší výpravy. Prostě jsme najednou stáli před kavárnou, ačkoli jsme byli přesvědčeni, že podle plánu města bychom k ní měli dojít teprve po několika desítkách metrů. Posezení v kavárně jsme si jako správní turisté samozřejmě nenechali ujít. V kavárně jsme opět vytáhli mapu a určili si další program poznávání Lipska. Rozhodli jsme se pro Muzeum Johanna Sebastiana Bacha. A tady už náš smysl pro orientaci pohořel jako papír. Jinými slovy dodnes netušíme, na kterém místě v Lipsku se toto muzeum nachází, ačkoli jsme od něj zcela určitě museli být neuvěřitelně blízko. Při hledání muzea jsme však zcela mimoděk narazili na největší místní atrakci, jejíž návštěva je pro každého cestujícího do Lipska doslova povinností – na Auerbachův sklep, proslulou restauraci, o jejíž nesmrtelnost se postaral Johann Wolfgang Goethe tím, že sem umístil jednu ze scén své tragédie Faust.

Před půl druhou vzdáváme pátrání po Bachovi a spokojujeme se s tím, že jsme – opět víceméně náhodou – našli alespoň kostel svatého Tomáše, i když zavřený. Vracíme se k Auerbachovu sklepu a Blanka volá své slovenské kolegyni, která pojala návštěvu Lipska o něco praktičtěji než my a spolu se slovenskou finalistkou Návratu do života nevyrazila za památkami, nýbrž za nákupy.

S dvojčlennou slovenskou výpravou jsme se naštěstí našli bez problémů a mohli vyrazit na plánovaný společný oběd. Po chvilce váhání nad ceníkem jsme se nakonec přece jenom rozhodli splnit svou turistickou povinnost a najíst se v nejslavnější lipské restauraci Auerbachs Keller. Ačkoli se restaurací nesl skoro až pronikavý odér vařeného zelí, který nedával tušit mnoho jiného než cosi ve smyslu vepřo-knedlo-zelo, jídelní lístek nabízel o mnoho rozmanitější výběr. Pochutnali jsme si všichni.

Po obědě už jsme na další putování za pamětihodnostmi Lipska rezignovali a vrátili se do hotelu ještě si před slavnostním večerem trochu odpočinout. A pak už jsme se dali trochu do gala a ve čtvrt na sedm se nasoukali do taxíku, abychom se nechali odvézt k zoologické zahradě, kde se celá akce měla odehrávat. Už u brány se nás chopili organizátoři a zavedli nás k mořskému akváriu, kde na všechny účastníky čekalo šampaňské na uvítanou. Očekávali jsme nějaké oficiální přivítání, to se však ještě zatím konat nemělo. Akvárium tak plnilo pouze funkci jakéhosi shromaždiště, z něhož jsme se pak společně měli přesunout do restaurace, kde byl připraven vlastní program. A tak jsme asi tak tři čtvrtě hodinky obdivovali podmořský svět, popíjeli šampaňské, příležitostně uzobávali z mističek se slanými krekry a olivami a sem tam se nechali odchytit fotografkou, abychom zapózovali pro rodinný snímek se žraloky či rejnokem v pozadí. Před půl osmou organizátoři zaveleli k odchodu z akvária do restaurace Hacienda. U vchodu do restaurace každý z nás dostal útlou brožurku s programem a stručnými profily a fotografiemi všech osmnácti finalistů. Na konkurenci jsem pochopitelně byla moc zvědavá, a tak jsem brožurku zběžně prolistovala ihned poté, co jsme se usadili u stolu, který jsme sdíleli ještě se zástupci Bosny a Hercegoviny. Na podrobnější prozkoumání soupeřů nebyl čas, protože vzápětí se už ujal slova zástupce společnosti Roche, aby zahájil slavnostní finálový večer. Po něm se k mikrofonu postavil Bertrand Piccard, rekordman, kterému se v roce 1999 podařilo obeplout svět v balónu. Poselství jeho příspěvku bylo v podstatě jasné už předem – překonávání zdánlivě nepřekonatelných překážek, vzdor vůči „vyšší moci“ a vytrvalost v cestě za vysněným cílem. Nejspíš jsem nebyla jediná, komu připadalo, že přednáška je sice pěkná, ale snad až příliš „výživná“, a že totéž poselství by se dalo sdělit za nepoměrně kratší dobu než za tři čtvrtě hodiny – a zcela určitě s výraznějším efektem.

Před devátou začal další bod programu – večeře. Dle mého soudu ještě o něco výživnější než referát vzduchoplavce Piccarda. Jinak řečeno – dost jsem měla už po předkrmu. Hlavní chod byl stejně vynikající jako předkrm, ale při nejlepší vůli jsem z něj nezvládla sníst víc než asi tak čtvrtinu porce. Ovšem dezert, který večerní menu završoval, byl natolik výjimečný, že jsem se nakonec přece jenom „přemohla“ a dostala ho do sebe celý.

Po večeři krátce promluvila zakladatelka německé organizace na podporu pacientů s lymfomy a leukémiemi Anita Waldmannová, která ve svém vystoupení zdůraznila smysl podobných projektů a jejich důležitost v zájmu zvyšování povědomí o onemocnění lymfomem, a potom už Bertrand Piccard přešel k vyhlašování vítězů. Porota se nakonec rozhodla rozdělit finanční odměnu mezi čtyři finalisty a ne jenom mezi tři, jak společnost Roche původně plánovala. Šťastnými vítězi se stali zástupci Venezuely, Argentiny, Izraele a Švýcarska. Už když padlo jméno prvního vítěze a já si narychlo nalistovala oceněný projekt, došlo mi, že na „jackpotu“ asi podíl mít nebudu, protože můj sen měl stejně jako u celé řady dalších účastníků ryze osobní charakter a porota se evidentně rozhodla ocenit projekty s jakýmsi „vyšším“ posláním. A tak grant od společnosti Roche bude využit jako příspěvek na vybudování dvou center pro pacienty s lymfomem, které si jako svůj cíl stanovili reprezentanti Venezuely a Argentiny, dále na vydání knihy popisující zkušenosti izraelské zástupkyně, která by tak chtěla pomoci novým pacientům, a z projektů laděných čistě osobně byl oceněn příspěvek účastníka ze Švýcarska, který si díky tomu bude moci uskutečnit svůj sen o plavbě po Středomoří. Ani my ostatní jsme však nepřišli zkrátka. Bertrand Piccard nás postupně jednoho po druhém zavolal na pódium, kde každému předal drobnou cenu jako upomínku na účast v mezinárodním finále. Následovalo společné fotografování a podepisování účastníků na stranách knížeček s našimi profily a pak už se společnost začala pomalu rozcházet. Jsem si skoro jistá, že si z uplynulého večera všichni odnášeli stejně příjemný zážitek jako naše česká výprava.

Když si teď zpětně listuji knížečkou popisující stručně příběh a sen každého ze zúčastněných finalistů a když svůj projekt porovnávám s těmi oceněnými, nemohu se ubránit myšlence, zda třeba můj sen o návratu do života nepůsobil poněkud egoisticky. Opakovaně však docházím k závěru, že kdybych se teď do tohoto projektu přihlásila znovu, nezměnila bych ve svém příspěvku ani čárku. Když jsem se rozhodla soutěže zúčastnit, nemusela jsem vůbec přemýšlet o tom, co bych si asi tak mohla dát za cíl. Prostě jsem tam zcela spontánně popsala to, o čem jsem snila po celou dobu svého léčení. Protože tohle přece má být můj návrat do života. Do života, který až na obrovskou zkušenost nemá s nemocí nic společného. A tak mě přece vůbec nemusí mrzet, že nad osobními ideály zvítězily ty „vznešenější“, vedené myšlenkou pomáhat druhým. Mně totiž i samotná účast v soutěži přinesla hrozně moc. Když jsem popsala svůj příběh a odeslala přihlášku a když jsem se později ještě navíc dozvěděla, že pojedu na finále, dostala jsem najednou obrovskou chuť si ten svůj sen splnit stůj co stůj. Bez ohledu na to, jestli mi na něj někdo dá nějaký grant, nebo ne. Prostě si ho splním, protože chci. Protože mě ten život strašně baví. Bavil mě vždycky, ale díky tomuto projektu jsem si to uvědomila zase o něco silněji.

Takže pokud jste se zatím neodvážili žádného podobného projektu zúčastnit, vězte, že obavy opravdu nejsou na místě. Všechny tyto akce jsou tu pro vás a z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že i když zrovna nezvítězíte, zcela určitě váš život obohatí o něco nového. Proto neváhejte – a žijte! Od toho tady přece jste. zpět

fotto