Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Projekty Archív

CESTA ZA SNEM - mezinárodní soutěžní projekt 2007

Petra Slámová: Nešťastně šťastný rok 2004

Jak jinak ho taky nazvat, když to tak bylo. V únoru 2004 jsem byla s kamarádkami v kavárně a probíraly jsme různé věci, co se tak semelou u kávy. Najednou jsem si vzpomněla, že večer při sprchování jsem si na krku nahmatala malou bulku nad klíční kost. Bylo to divné, protože den před tím tam určitě nebyla. Znovu jsem sáhla na krk, ale bulka už nebyla hmatatelná a místo ní byla velká boule v podobě otoku. Kamarádky mi řekly, že mám jít hned k lékaři, že s tím nejsou žádné žerty. Druhý den vše začalo a bylo to opravdu náročné období.

Obvodní lékaŘKA mě poslala na krev a ultrazvuk.Na ultrazvuku byly patrné zvětšené uzliny, v krvi byly rozhozené hodnoty, ale stále se nic určitého nevědělo.Byla jsem připravena na vše. Hematolog rozhodl, že si část krční uzliny prohlédne a tak jsem byla odeslána na chirurgii kde byla uzlina vyjmuta a poslána na rozbor. Čekání na výsledek bylo opravdu stresující. Někdy uteče měsíc jako nic a jindy se táhne až je to neuvěřitelné.Nakonec ale přišel den D.Bylo to 9.3.2004. v 9 hodin ráno. Seděla jsem s manželem na hematologii v Českých Budějovicích u pana primáře a čekala co řekne. Podle jeho výrazu ve tváři, to nebude nic dobrého.A také nebylo. " Bohužel Vám musím oznámit, že máte Hodgkinův lymfom". Vůbec jsem nevěděla o co jde, ale slovo bohužel mi napovídalo, že tím to teprve začíná a nebude to nic moc. Z hematologie jsem přešla o budovu dál a to na onkologii, kde jsem se dostala do rukou na první pohled podivínskému lékaři, ale jinak je to super doktor. Začala sprška otázek: Jestli se potím, jestli mám teploty,zvracím, cítím e unavená nebo jestli jsem v poslední době nezhubla? Nic z toho se nekonalo, spíše naopak. Potím se celý život hodně, teploty nemám, nezvrací, unavená jsem přiměřeně a za posledních 8 měsíců jsem přibrala 9 kilo. Každý měsíc přibližně jedno.Důvod: jsem ve 36 týdnu těhotenství. Teprve po tomto sdělení se pan doktor podíval od počítače na mě a prohlásil: "Zítra rodíte! " Šla jsem ze šoku do šoku.Neměla jsem ale ani čas přemýšlet co bude dál. Potom mě pan doktor objednal na gynekologii, na druhý den. Večer to doma lítalo a připravovalo se vše co se do dneska nestihlo. Připravila jsem si tašku, manžel smontoval postýlku pro miminko a ostatní drobnosti co k tomu patří. Den byl u konce a byl to nejhorší den v mém životě. 9.3.2004 byl právě ten nešťastný den.

Zato 10.3.2004 jsem se nenudila ani chvilku. Ráno nástup do nemocnice, vyšetření, sepsání porodopisu a pak už jen čekání. Bylo to krásné, nejúžasnější zážitek.Žádný horor, žádné bolesti k nevydržení, žádná krize. V 16hodin přijel manžel a v 17.30 už jsme byly malá, velká rodina. Narodila se nám dcera Hana. Vše bylo v pořádku, jen musela na pár dní do inkubátoru. A tak den po mém nejhorším dni, byl vlastně můj nejlepší den v životě.

Léčba
Léčba nastala po růžných vyšetřeních CT, ultrazvuk, rentgeny atd. Bylo to jasné Hodgkin typ II A a tomu se přizpůsobila i léčba.4 série chemoterapie a 15krát ozařování. Vše naštěstí ambulantně. Po první chemoterapii jsem si myslela, to nebude tak zlé.Bylo mi dobře, dojela jsem domů z nemocnice sama autem a ještě jsem nakoupila. Druhý den už mi bylo docela špatně a další den se začaly přidávat ostatní komplikace.Zvracela jsem, měla zácpu a nemohla jsem dýchat. Musela jsem do nemocnice, kde se ukázalo, že mám neprůchodná střeva. Po týdnu stráveném v nemocnici a po prodělané operaci jsem byla docela zoufalá.Lékaři na onkologii mi vysvětlili, že pravděpodobně nesnesu chemoterapii a tak mě budou muset jen ozařovat. Nakonec jsem zvládla i druhou chemoterapii s určitým opatřením a tak jsem to doklepala až do konce. Strašně jsem se těšila až přijde den kdy půjdu a řeknu: dneska jdu naposled, ale v den kdy jsem šla naposled jsem brečela a nemohla se přinutit tam dojít.A pak to bylo za mnou a další neznámá přede mnou. Ozařování. Každý den na 5 minut 15krát za sebou, víkendy volné.Bylo to jako rychlá brigáda.Naštěstí jsem měla jen spálenou kůži, na místech kde mě přímo ozařovali, ale jiné problémy a komplikace nenastaly. A tak to bylo za mnou a vlastně zase znova přede mnou. Čekání na výsledek, jak to dopadne a jestli nebude potřeba léčbu prodloužit. 5.12.2004 jsem vytočila číslo na pana doktora a čekala co mi řekne. Třásly se mi ruce a nemohla ze sebe vypravit ani svoje jméno. Větu kterou jsem slyšela nezapomenu do konce života. Zvládli jsme to, jste zase zdravá.

Poděkování
Teprve nedávno jsem si uvědomila naplno, jaké jsem měla velké štěstí, že jsem měla a mám vedle sebe člověka, jako je můj manžel.Nejen , že to pro něho bylo velice náročné po fyzické stránce, ale hlavně po psychické i přes to přese všechno mi byl oporou a povzbuzením i když mi bylo nejhůř.Proto moje přání směřuje hlavně k němu.Nevím jak mu dostatečně poděkovat, ale vím, že by si přál odpočinout se někde na horách a to bych mu chtěla splnit a tím splatit alespoň minimum toho co pro mě udělal.

Můj nynější sen a cíl, je být natolik zdravá, abych mohla dát život ještě jednomu dítěti.Je to to nejlepší a nejkrásnější co jsem kdy dokázala a vím, že nic lepšího už nikdy nedokážu . Budu li moci pomoct lidem, kteří touto nemocí prošli, procházejí nebo je teprve potká bude to pro mě velká čest a ráda udělám vše co bude v mých silách. Někdy stačí jen poslechnout si někoho jiného nebo když si někdo poslechne vás.