Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Projekty Archív

CESTA ZA SNEM - mezinárodní soutěžní projekt 2007

Martina Hončarenková

Na podzim roku 2005 jsem na sobě začala pociťovat únavu a nechuť do činností, které jsem dříve dělala s radostí. Schody jsem nevyšla bez toho, abych se zadýchala a celkově jsem cítila, že se snižuje moje fyzická kondice. Všechny tyto příznaky jsem připisovala tomu, že jsem začala zanedbávat sportovní aktivity a jak se blížil konec školního semestru a Vánoce zároveň, měla jsem tolik starostí, že mi únava nepřipadala ničím neobvyklým. Časem se přidaly bolesti v zádech a nespavost. Nejprve jsem navštívila lékaře s tím, že mám ztuhlé zádové svaly. Nasazené léky ani injekce mi nepomohly. Ve stejnou dobu, shodou nešťastných náhod utrpěl bratr těžký úraz a moje zdravotní problémy ustoupily do pozadí. Když se jeho zdravotní stav zlepšil, začala jsem na sobě pozorovat, že mě unavila téměř každá činnost. Měla jsem pocit jako bych přišla o veškerou energii a chuť do života a neměla jsem tušení, jak bych mohla „dobít baterky“. Když se začaly objevovat příznaky obvyklé při chřipce, navštívila jsem lékaře podruhé. Když údajné nachlazení ani po dvou týdnech neustoupilo a přidaly se další příznaky jako svědění těla, otékání kotníků, byla jsem poslána na RTG hrudníku, což odstartovalo moji pouť po nemocnicích. Pak už šlo všechno tak rychle, že jsem si to ani pořádně nestačila uvědomovat. Nejhorší pro mě byly okamžiky, kdy jsem po operativním odstranění vzorků z hrudníku čekala na výsledky. Ten pocit nejistoty a bezmoci bych opravdu nikomu nepřála. Když mi byl skutečně diagnostikován nádor M. Hodgkin, Paradoxně se jednalo o dobrou zprávu, protože se jednalo o nejlepší možnou variantu s největší šanci na úspěšné vyléčení.

Léčba
Po takové diagnóze se člověku a blízkým lidem úplně změní život. Čas neutíká v týdnech ale v cyklech a věci, které mi dříve připadaly jako problém jsem teď přecházela mávnutím ruky. Když jsem si prošla fází „Proč právě já?“, rozhodla jsem se s nemocí poprat a porazit ji. V kalendáři jsem si označila dny, kdy jsem měla dostávat infúze v nemocnici a ty, které jsem jezdila na kontroly a hlavně jsem si zvýraznila den, kdy to všechno mělo skončit. Začala jsem si shánět informace a byla jsem připravena na všechny nežádoucí účinky. Po prvním cyklu se mi velmi ulevilo a kupodivu jsem netrpěla žádnou nevolností ani únavou – naopak jsem cítila, že se mi ztracená energie začíná pomalu vracet. Na vlasech jsem si nikdy nezakládala, tak mě jejich ztráta tolik nemrzela. Pomyšlení, že bych nosila paruku mi bylo proti srsti, tak jsem po celou dobu než mi vlasy znovu dorostly, obměňovala různě barevné šátky. Za chvíli jsem se zorientovala ve všech lécích a dřívější předsudek, že bych si sama nebyla schopná píchnout injekci, hodně rychle vzal za své. V úvodní části cyklu se mi vždy udělaly vřídky v ústech a hůře se mi polykalo ale po několika dnech tyto příznaky zmizely. Potíže s žaludkem bych spočítala na prstech jedné ruky, takže shrnuto a podtrženo, jsem chemoterapii snášela velmi dobře. Nejvíce mi vadilo, že jsem musela přerušit školu a různé návštěvy a činnosti jsem musela přizpůsobovat tomu, kolik mám zrovna bílých krvinek. Musela jsem ze svého jídelníčku vyškrtnout některé potraviny, které znamenaly zvýšené riziko přenosu infekce. Poslední infuze mi dokapala 25. 8. 2006, což znamenalo pouze jednodenní zpoždění oproti původnímu plánu a mohl začít tolik vytoužený návrat do normálního života. Od září jsem znovu nastoupila do školy a začala jsem navazovat tam, kde jsem přibližně před půl rokem skončila, což mi moji přátelé velice usnadnili. Jedinou komplikací bylo ještě ozařování, které už se naštěstí dalo absolvovat ambulantně. Na těle jsem měla nakreslené orientační body, které jsem po dobu radioterapie nesměla smýt. 15 Dní ale uteklo ve srovnání s předchozí léčbou tak rychle, že jsem se ani nenadála a už jsem ze sebe malůvky odstraňovala. Vedlejší účinky se naštěstí nedostavily a po posledním vyšetření na PET centru se ukázalo, že už je vše tak, jak má být a byla jsem zase o krůček blíže normálnímu životu.

Sen / ambice
Při výčtu toho, co mi nemoc vzala, by ale nebylo fér nezmínit i to, co mi dala. Získala jsem ohromnou životní zkušenost, zjistila jsem, že ve své rodině, příteli a všech blízkých mám ohromnou oporu a mohu se na ně kdykoliv spolehnout. Pochopila jsem, že tvrzení „Užívej každého dne jako by byl poslední“ není jenom pouhá fráze. A hlavně jsem si uvědomila velice prostou věc: buď budu mít špatnou náladu nebo si mohu vybrat tu dobrou; když se mi přihodí něco špatného, mohu si vybrat, že budu obětí, anebo si mohu vybrat možnost, že se z toho poučím. A já se snažím vybrat si tu druhou možnost a najít důvod, pro který se vyplatí bojovat a žít dál.

Když jsem přemýšlela nad tím, jaký je můj sen, prolétlo mi zběžně hlavou spoustu přání, co bych si chtěla splnit – ráda bych navštívila Skotsko a Paříž, naučila se francouzsky, skočila si s padákem, začala cvičit jógu nebo bych se chtěla naučit paličkovat. V tu chvíli mi ale došlo, že mým skutečným snem je žít úplně normální život, vybudovat si rodinu, vychovat z dětí slušné lidi a samozřejmě i řešit drobné problémy, které s sebou život nese a to je přání, které si nemohu koupit. Tento sen si můžu splnit sama pod jednou jedinou podmínkou a to, že budu zdravá. Je ale spoustu lidí, kteří si své sny nemohou splnit sami a potřebují k tomu cizí přičinění a právě těm bych chtěla pomoci na cestě za jejich snem. Ať už by se jednalo o hračky pro nemocné nebo postižené děti nebo zdravotní pomůcky pro ty, kteří je nezbytně potřebují. A pokud by se podařilo, aby alespoň jeden z nich byl o kousek blíže svému snu, potom by tato činnost nebyla marná.