Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Projekty Archív

CESTA ZA SNEM - mezinárodní soutěžní projekt 2007 

Liliana Svojšová

V únoru 2004 jsem navštívila fyzioterapeutku, protože jsem měla potíže s krční páteří. Ta mi nahmatala zvětšené uzliny na krku a doporučila mi návštěvu lékaře. Tu jsem odložila asi o měsíc, kdy byly uzliny zase o dost větší, takže jsem si je bez problémů dokázala nahmatat už sama. Byla jsem hrozně unavená, pořád jsem spala, ale přičítala jsem to vysokému pracovnímu nasazení. Lékař mě poslal na vyšetření, které jsem opět odložila, protože mne nebavilo pořád běhat po doktorech, navíc jsem byla přesvědčená, že se jedná o banalitu. Můj tchán byl lékař a mé vyčkávání se mu vůbec nelíbilo. Poslal mne proto za svým známým lékařem do ústřední vojenské nemocnice. To už byla boule na krku viditelná pouhým okem. Lékař mi řekl, že to může mít plno nejrůznějších příčin a jednu z možností uvedl rovněž zhoubný nádor. To mne zarazilo - sice jsem tomu nevěřila, ale pro jistotu jsem již na všechny vyšetření poctivě chodila. Všechno vypadalo dobře až do doby, kdy mi do boule na krku řízli a udělali histologii. Slovo zhoubný nádor, ač typ, který dobře reaguje na léčbu chemoterapií, pro mne byla rána z čistého nebe. Před lékařem jsem se držela, ale když odešel začala jsem strašně brečet. Nikdy jsem nevěřila, že bych mohla na tuto nemoc zemřít, čeho jsem se bála nejvíc byly vedlejší účinky a dlouhodobé následky. Snad víc než smrti jsem se bála toho, že už třeba nikdy nebudu moci žít normálně. Nejhorší pro mne bylo, říci to svým rodičům, protože jsem věděla, že je to hrozně zničí. Dozvěděli se to jako poslední a hlavně táta nedokázal zakrýt, jak ho to vzalo. Po prvotním šoku jsem se rozhodla, že se musím uzdravit bez vedlejších následků ­že chci zase žít normálně a zdravá. Předtím jsem nevěděla co vlastně chci, spíš co nechci. Teď jsem to věděla přesně a věděla jsem, že pro to udělám úplně všechno a že to neponechám náhodě a nebudu jen pasivně vyčkávat a doufat. Začala jsem si studovat informace o nemoci, o vedlejších následcích a hledala jsem všechno, co by mi mohlo pomoci vedlejší následky mírnit. Zvolila jsem mix alternativní a moderní mediciny. Zajímala jsem se o bylinařinu, zdravou stravu, esoteriku. Moderní medicína mi měla zničit nádor, ta alternativní mne měla zachránit od vedlejších následků. Naprosto se mi změnil život - mezníky se mi staly čtrnáctidenní intervaly, ve kterých jsem dostávala infuze. Dost jsem změnila přátele. Dřív jsem se obklopovala spíš slabšími lidmi - měla jsem dobrý pocit z toho, že mne uznávají a že jsem centrem pozornosti, snažila jsem se být vtipná a zábavná. Teď jsem kolem sebe chtěla mít lidi silné, kteří mne dokážou podržet a dodat mi sílu. Když skončila léčba, byla jsem na sebe hrozně hrdá, že se mi podařilo to, co jsem si předsevzala - nádor byl pryč a vedlejší účinky kromě příšerné únavy byly minimální. Půl roku jsem si dala na rekonvalescenci a za tu dobu jsem se fyzicky opět dostala na úroveň před léčbou. Něco se ale přesto změnilo. Získala jsem plno nových přátel, stala jsem se silnější, ale také citlivější a v mnoha ohledech vážnější. Zjistila jsem, jak báječné mám rodiče. Ztratila jsem jen jednoho člověka - bohužel toho nejbližšího. Můj manžel mne za celou dobu neopustil, ale cítila jsem, že jsme se hrozně odcizili. Když věděl, že už jsem v pořádku, rozešli jsme se. Před nemocí jsem strašně chtěla uznání a společenský úspěch. Byla jsem typický workholik zaměřený na pracovní cíle, který pro nedostatek času odkládá věci, které s odstupem času vím, že byly nejdůležitější. Každý den jsem pečlivě plánovala, abych toho stihla co nejvíce, práci si nosila domů, protože jsem byla nervózní z toho, že mne vyhodí, když nebudu mít výsledky. Když jsem se uzdravila, věděla jsem, že chci žít lepší, smysluplnější život, který mne bude v první řadě těšit. Vrátila jsem se do své původní práce, ale dost jsem změnila přístup. Kromě toho jsem se stala členkou občanského sdružení Lymfom Help, jehož cílem je informovat veřejnost o této nemoci a zároveň podporovat lidi, kteří touto nemocí onemocní. Zde jsem si vzala na starost organizování vzdělávacích akcí pro členy sdružení i pro pacienty, neboť mám díky své práci hodně kontaktů mezi lektory.

Sen
Už od skončení nemoci se snažím o to, utvořit si životní styl v souladu se svými silnými stránkami, uvědomovat si, co je nejdůležitější, zaměřit se na výsledky, ale zároveň na pocity a osobní růst na cestě za svými cíli. Letos začala v Praze vést Marilyn Atkinson ve spolupráci s prestižní vzdělávací institucí Ericsson College (Vancouver, Canada) mezinárodně akreditovaný kurz Koučink - věda i umění (The Art and Science of Coaching. Podrobnější informace na http://koucinkcentrum.czlTASC). Marilyn je mezinárodně uznávaným koučem, master trenérem NLP a registrovaným klinickým psychologem. Slyšela jsem od lidí, kteří ii znají, že si jí váží za iejí nezaměnitelnou osobnost a lidský přístup. Kurs je mj. o jemném umění stanovování svých životních priorit, jejich naplňování, pocitu smysluplnosti a zanícení pro věc, vytváření silných vztahů, které lidem pomáhají přehoupnout se přes problematická úskalí, a o tom, jak moudře investovat svůj čas a podnikat správné kroky. Kurs je bohužel velmi drahý. Pokud se mi podaří se tohoto kursu účastnit, chtěla bych předat své poznatky rovněž zájemcům z řad pacientů a členů sdružení Lymfom-Help, kteří nemají možnost si takový kurs zaplatit. Myslím si, že by to mohlo pomoci pacientům v léčbě, ale i lidem v remisi, kteří chtějí začít žít nový, spokojenější a smysluplnější život. Čím dál víc si totiž uvědomuji hlubokou pravdu, která je obsažena v jedné moudrosti: Dnes je první den zbytku tvého života a pozor, ten zbytek je každý den menší a menší. Každý z nás za sebe rozhoduje o tom, jaký ten zbytek bude. Jestli budeme dále mluvit o nedostatku času nebo využijeme nabídku, převezmeme odpovědnost a vykročíme na cestu, která nás bude těšit a zároveň nám postupně pomůže vyváznout z obtíží a podpoří směřování ke spokojenosti, vyrovnanosti i úspěchu v soukromém i pracovním životě.