Navigace

Odkazy

Co je dobré vědět o maligním lymfomu II. Informační příručka pro nově diagnostikované pacienty z roku 2019

Co je dobré vědět

Poslední číslo bulletinu

bulletin

Máte zájem se podělit o svůj příběh, napište nám na

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Jedeme na Sněžku

Informace o tom jakou roli hraje náš spolek v hrazení lékařské péče

dostupnost hrazené péče

 

ZNÁTE SVÉ LÉKY?

Znáte své léky?

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

zpět ...

Nemocní potřebují trpělivou vrbu
28.1.2011 Moje zdraví 
Autor: Ivana Matyášová 

Dlouhodobá nemoc dokáže pacientovi převrátit život naruby. Na zdi nemocničního pokoje se mu jako nepřetržitý film promítají jeho vlastní obavy. V těchto chvílích mnohdy potřebuje mít vedle sebe někoho, komu by se mohl se vším svěřit.

V zahraničí proto už před lety zavedli zdravotní kaplanskou službu, zatímco u nás si na ni pacienti začali zvykat teprve nedávno. Také na 1. interní klinice – klinice hematologie 1. LF UK a VFN v Praze dnes mají svou „vrbu“. Tou se stala kaplanka Církve československé husitské Mgr. Markéta Čermáková a pro Moje zdraví odpověděla na několik otázek.

Co vás ke zdravotní kaplanské službě přivedlo?

Už během studia na husitské teologické fakultě mě zaujala lékařská etika, dokonce jsem na toto téma původně chtěla psát i diplomovou práci. Ale můj školitel mě přesvědčil o tom, abych se raději věnovala duchovní službě v nemocnici, která je u nás nová.

Nebyla jste zklamaná?

Naopak! Čím víc jsem do téhle problematiky pronikala, tím víc mě zajímala. Navštívila jsem i Nizozemsko a Německo a setkala se tu s nemocničními kaplany, kteří mi doporučili další literaturu. Kromě toho jsem ale měla čím dál větší chuť si tuto práci vyzkoušet v praxi.

Jak obtížné bylo pro absolventku teologické fakulty dostat se k nemocničním pacientům?

Před šesti lety, kdy jsem dopsala diplomovou práci, moje církev ještě neměla smlouvu s nemocnicí. Musela jsem se proto stát studentkou postgraduálního studia na 1. lékařské fakultě UK, abych vůbec mohla za pacienty. Bylo mi jasné, že se přitom určitě často setkám s těžkou nemocí i umíráním. Což jsem v 25 letech považovala za opravdu velkou zkoušku.

Nevadil váš věk pacientům?

Zatím si nikdo z nich nestěžoval, že mu připadám moc mladá. I když jsem nejspíš v současné době nejmladší nemocniční kaplankou u nás.

A jak vás přijal zdravotní personál?

Zpočátku mě vnímali jako někoho, kdo se nekoordinovaně pohybuje mezi lékaři, sestrami a pacienty a nepatří ani k jedné z těch skupin. Docela rychle ale zjistili, jak jim mohu pomoci. Právě nedávno si jedna rehabilitační sestra pochvalovala, že od té doby, co jsem v nemocnici, nemusí tolik sdílet s pacienty jejich problémy a má víc klidu na cvičení s nimi.

Dokáží se pacienti se svými problémy svěřit úplně cizímu člověku?

Někdy se otevřou dokonce během několika vteřin, jindy to trvá hodiny i týdny a hodně při tom záleží i na jejich momentálním zdravotním stavu. Leckdy se musím smířit s tím, že mě třeba třikrát čtyřikrát lidově řečeno „vyhodí“, než jsou ochotni si se mnou povídat. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že to k téhle práci prostě patří. A mně musí jít vždycky především o pacienta, nikoli o uspokojení své potřeby pomáhat.

Nepodezírají vás občas z toho, že je chcete přivést k víře?

Pokud bych se hned při první schůzce představila jako nemocniční kaplanka, mnozí by asi opravdu vyděšeně vytřeštili oči a řekli: „Ale já ještě neumírám!“ Praktikující věřící by se zase nejspíš obávali, že chci kontrolovat, jestli pravidelně chodí do kostela. Proto jim napoprvé říkám jen to, že se zabývám komunikací s pacienty a duchovní péčí. Jestli chtějí, mohou si se mnou povídat o všem možném – od počasí přes rodinu až po duchovní věci. K víře rozhodně nikoho nepřemlouvám.

Mnozí z nich kolem sebe určitě mají rodinu a přátele. Proč se vlastně se svými obavami nesvěří jim?

Pokud člověk těžce onemocní, velice často přemýšlí například o smrti a okolnostech, které s ní souvisejí. Podobnými myšlenkami ovšem nechce zatěžovat svoji rodinu. Snáz se svěří úplně cizímu člověku, s nímž se potkává jen nějakou dobu. Leckdy přinese pacientovi úlevu už jen to, že o těchto věcech může mluvit nahlas a urovnat si myšlenky. Mnohé potěší, že si se mnou mohou povídat i o jiných věcech než o nemoci.

Nakolik platí „duchovní“ tajemství?

O duchovních věcech, které se netýkají léčby, se zdravotníky samozřejmě nemluvím. Jestliže ale třeba zjistím, že se pacient cítí být málo informovaný, pak s jeho souhlasem obvykle oslovím ošetřujícího lékaře. Většinou nejde o to, že by zdravotní personál něco zanedbal, spíš nemocný, který je ve velkém stresu, řadu informací prostě vytěsní.

Bývají hovory s pacienty jen na vážná témata, anebo se někdy společně i zasmějete?

Povídáme si opravdu o všem možném. Jedna pacientka, která celý život pracovala v pivovaru, mi třeba vyprávěla, jak se pozná dobré pivo. Jindy se zase bavíme o hasičském sportu nebo receptech. Dost často se přitom zasmějeme a občas si dělám legraci i sama ze sebe.

Kdy naposled?

Zrovna včera, při setkání s pacientem, který v práci kontroluje, jestli na trupu letadel není nějaká prasklina. Vylíčila jsem mu, jak moc se bojím létání, a proto potřebuji, aby se co nejdřív uzdravil a mohl zkontrolovat moje letadlo před odletem na dovolenou.

Kde čerpáte energii pro své náročné poslání?

Několik let chodím do kurzů orientálního tance, kde na hodinu a čtvrt úplně vypnu a musím se soustředit jen na tancování. Podobné je to i s lyžováním. Pokud na sjezdovce začnete myslet na něco jiného, můžete snadno přijít i k úrazu. Kromě toho také ráda chodím do kina, mám přátele a rodinu. Jednou z nejdůležitějších věcí je pro mě ovšem ukotvení v církvi, modlitba i výborné církevní zázemí. Zkrátka mám kolem sebe lidi, kteří mě vždycky vyslechnou, když to nejvíc potřebuji.

Darovat život na druhou

Markéta pomáhá nejen pacientům v nemocnici, ale i nemocným s maligním lymfomem prostřednictvím občanského sdružení Lymfom Help (www.lymfomhelp.cz). Jedním z projektů tohoto sdružení je „Život na druhou“ (www.zivotnadruhou-cz), jenž představuje lidi, kteří nejen překonali onkologické onemocnění, ale po vyléčení ještě přivedli na svět dítě. Jeho patronkou se stala fotografka Sára Saudková, která s některými z těchto pacientů nafotila kalendář pro rok 2011.

V nemocnici asi člověk rychle dospěje a posbírá spoustu zkušeností – a já už tu pracuji čtyři roky. Na věku navíc podle mého názoru tolik nezáleží, spíš na tom, jestli je člověk pro tuto službu obdarovaný.

„Spousta mých kolegů-farářů se mi svěřila, že v nemocnici na ně padá úzkost a hrůza. Já naopak právě tady pookřeji, cítím se tu jako ryba ve vodě. Každý má prostě někde své místo,“ říká s pocitem vyrovnanosti magistra Čermáková. Myslím, že jsem měla docela srovnané hodnoty už při příchodu do nemocnice. Setkání s nemocí a smrtí je určitě ještě pozměnily – spoustu hloupostí prostě neřeším. Což ovšem neznamená, že nemám vůbec žádné problémy. zpět ...