Navigace

Odkazy

Co je dobré vědět o maligním lymfomu II. Informační příručka pro nově diagnostikované pacienty z roku 2019

Co je dobré vědět

Poslední číslo bulletinu i všechny další naleznete zde

bulletin

Máte zájem se podělit o svůj příběh, napište nám na

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Medikomiks o lymfomu

Jak vysvětlit dětem, že nastává nelehké období, spojené s nemocí?

Mojemedicina.cz: Medikomiks - za tajemstvím lidského těla

V následujícím odkazu také můžete vidět, jak zakladatelka Lymfom Help představila medikomiks  v pořadu Sama doma. ...

Hlas onkologických pacientů

hlas

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

zpět...

Co napůl je, chci docela - Lucia ŠoralLová
7.5.2009 Instinkt str. 10

Rozhovor: Petra Smítalová
Drobná zpěvačka, jejíž hlas znají hlavně příznivci muzikálů, se chystá na roli v  novém hudebnědivadelním projektu Michala Horáčka Kudykam. Povídali jsme si o  odvaze, strachu, Kristových létech i  jejím vztahu s  hudebníkem Ondřejem Soukupem.

Co vás přivedlo do  Kudykamu?

To bylo takové zvláštní, ostatně jako všechno kolem Michala Horáčka. Konkurz se konal v  jednom pražském hotelu formou koncertu. To jsem ještě nezažila.
Přibližně pětadvacet lidí, které si Michal vybral, dostalo hotové texty písniček i  s  notami, měli se je naučit, a  pak je na ten koncert přijít odzpívat. Já jsem dostala píseň Kocouři a  S  cizím mužem v  cizím pokoji. Mám pro ni slabost – je to krásný šanson a  já se v  něm cítím jako ryba ve vodě. Snad to na konkurzu bylo i  vidět, protože nakonec jsem tu roli, která ji v  Kudykamu bude zpívat, dostala.

Zpíváte tam jen tuhle písničku?

Původně to tak mělo být, ale pak mi k  mé velké potěše Michal volal, že mi přibyla ještě jedna nová píseň, V  úzkých.

Přesto, není vám to málo?

Ne, není. Já, která od puberty adoruju jeho věci a  šanson a  autorskou píseň vůbec – od Vysockého přes Hegerovou až po Nohavicu – i  kdybych měla v  Kudykamu jen pípnout, tak to s  chutí udělám. Protože je to to, co jsem vždycky chtěla dělat.

Nepřeslechla jsem se, když jste říkala S  cizím „mužem“ v  cizím pokoji? Není tam „s ženou“?

Ve verzi, kterou zpíval Michael Kocáb, ano, ale už Lucie Bílá měla na jedné ze svých desek tuhle verzi upravenou pro ženskou interpretku.

Troufáte si jako zpěvačka i  na herecký part?

Moje role je z  devadesáti procent zpěv, ale nemám problém ani s  herectvím. Pohybuji se v  divadle už dvanáct let. Jenže v  Kudykamu jsou nejen písně, ale i  činohra ve verších, tak to bude přece jen nová zkušenost. Michal Horáček proto Kudykama nazývá „divadlo jedna báseň“.

Už zkoušíte?

Ještě ne, premiéra je až v  říjnu, ale už natáčíme CD s  kudykamovskými písničkami. A  trochu neobvyklé je, že na cédéčku je většinou zpívají jiní lidé, než budou hrát v  divadle. I  proto jsem ráda, že si i  tam můžu zazpívat. Michal Horáček pozval do studia lidi, kteří ho v  poslední době zaujali, a  udělal si takový soukromý konkurz. Nazpívala jsem píseň Tolik běsů, tolik víl, kterou na divadle zpívá Martina – to je jedna z  hlavních rolí.

A vaše role je jaká?

Jmenuje se Cizí žena, jedna z  postav, které se bojí opustit svůj pokoj v  penzionu Svět. Jinými slovy jedna z  mnoha, kteří nenašli odvahu vzdát se své minulosti, pohodlných jistot a  vykročit do neznámého, ale lákavého světa. Alespoň takto to vnímám já. Pro mě je vlastně celý příběh Kudykamu hlavně o  odvaze odpoutat se.

Jak jste na tom s  tímhle druhem odvahy vy sama?

Obávám se, že jsem od přírody spíš ten zbabělec, který by z  toho pokoje asi nevylez. Ale měla jsem v  životě štěstí na lidi, kteří mě z  té mé jistoty, které jsem se držela jako klíště, nakonec vystrčili za dveře.

Vzpomenete si, kdy to bylo poprvé?

To mi bylo devatenáct. Bydlela jsem ještě u  rodičů, měla první vážný vztah a  studovala speciální pedagogiku na vysoké škole v  Bratislavě. Když jsem se dozvěděla, že v  Praze probíhá konkurz do muzikálu Vlasy, rozhodla jsem se jet. Už jen z  té cesty jsem měla strach, protože maminka se o  mě hodně bála, a  tak mi nějak vštípila, že každé cestování je nebezpečné. A  já patřila k  těm dětem, pro které je názor rodičů svatý. Když jsme někam vyrazily s  kamarádkama, já byla ten prudič, co říká: „To bysme raději neměly.“ Ale nakonec jsem přece jen odjela a  dokonce uspěla. Tehdy jsem odešla ze školy, aniž bych ukončila ročník, opustila partu v  souboru Lúčnica, odstěhovala se od rodiny, vzdálila se svému příteli a  odešla žít do jiné země. Všechny své dosavadní jistoty jsem nechala na Slovensku, ale získala jsem nový život plný příležitostí… jako bych se nadechla. Stal se ze mě nový člověk. Až jsem sama sebe vyděsila, že se mi vůbec nechtělo zpátky domů.

Vlasy vás poslaly novým směrem…

Díky nim jsem získala sebedůvěru, která mi chyběla, a  začala na Slovensku pracovat na svém prvním vlastním CD Zblízka. Tenkrát jsem oslovila svého strýce, skladatele Jara Filipa, aby mi napsal pár písniček, a  začala se ubírat směrem, ke kterému mě to vždycky táhlo, k  šansonu. V té době měl ale i  muzikál punc jedinečnosti. Vlasy byly jedním z  prvních muzikálů v  Čechách, a  tak do něj všichni šli s  absolutním nasazením. V  tomhle mají s  Kudykamem něco společného – je to první projekt svého druhu – na pomezí žánrů, a  možná i  proto ho jeho tvůrci vnímají jako jedinečný. A  to se mi moc líbí. V  mnoha jiných případech mi tento punc jedinečnosti chyběl a  já potřebuju cítit, že objevuju svět, že odevzdám všechno. Nejlépe mě vyjadřuje citát z  jednoho Horáčkova textu písně Potměšilý host: „Co napůl je, chci docela. Chci vstát jak ptáci z  popela a  dělat, co se nedělá. A  proto mě teď soudí…“

Vidíte, váš partner Ondřej Soukup je ženatý, a  tak se dá říct, že ho vlastně máte napůl. Nevadí vám to?

Řeknu to jinak: Pochopila jsem, že když jste s  někým tak dlouho, jako byl Ondřej s  Gábinou, stejně vám ten druhý nějakým způsobem už navždycky zůstane. Já dodnes, když mám vyjmenovat své blízké, tak vyjma rodičů, sestry a  brášků, nevynechám ani svého bývalého přítele, spolupracujeme i  profesně… Prostě můžete se rozejít, ale vztah, i  když v  jiné formě, zůstává, nejde vymazat. A  proč taky? To, co je mezi mnou a  Ondřejem, mě naplňuje tak, jak to je.

Působíte křehce a  žensky. Máte snahu se ve vztahu emancipovat?

Ani ne, pocházím ze slovenské tradiční rodiny, kde jsem jako dítě byla mnohokrát svědkem toho, jak máma, tety a  babičky společně vařily, pak některá z  nich zahlásila: „Chlapi už jdou,“ prostřely na stůl a  uklidily se do kuchyně, kde se tak po žensku debatovalo a  jedlo. Možná budu působit divně v  dnešní feminizované době, ale mně to vůbec nepřipadalo špatné, mně se to dokonce líbilo. Ondřej, když s  tímhle začnu, tak mi vždycky říká: „Nech toho východního otrokářského zbožňování.“ Jasně že jsem pro rovnoprávnost mezi muži a  ženami, ale stále si myslím, že pro obě pohlaví existují tradiční role, které jim jsou přirozené. A  dokonce mám za to, že takzvaná krize rodiny, o  které se dnes tak často mluví, pramení právě z  toho, že se z  těch přirozených rolí vyvlékáme.

Kdy jste se vlastně s  Ondřejem poznali?

Před osmi lety během mého účinkování v  muzikálu Johanka z  Arku, ke kterému Ondřej napsal hudbu, ale více jsme se spřátelili, až když Johanka skončila. Tehdy už s  Gábinou nežil. Johanka byla mou první velkou rolí, a  i  proto mám radost, že se letos v  září vrací do divadla Kalich, kde jsem momentálně doma. Přiznám se, že když jsem dělala konkurz na Johanku, tak jsem se strašně těšila spíš na to, že poznám Gábinu, protože z jejích textů jsem byla hotová. No, povedlo se mi to poněkud kostrbatě, ale nedá se nic dělat, tak to je.

S Ondřejem vás v poslední době spojuje taky projekt s názvem Šach mat.

Šach mat je balet se zpěvem, přesněji řečeno baletní oratorium spojující moderní a vážnou hudbu. Kromě mě v něm bude zpívat Dan Hůlka, Jirka Zonyga, fantastické operní zpěvačky Marie Fajtová a Daniela Baňasová a taky excentrický Bedřich Levý. Ondřej složil hudbu a Gábina napsala latinské texty, které jsou úpravou básní Horatia, Tibulla a části Nového zákona. Druhou částí představení je Nikita, ve které budou Dan Hůlka s Leonou Machálkovou nejen zpívat, ale dokonce i tančit. Jde o původní vystoupení známé taneční skupiny UNO pod vedením Richarda Hesse v novém kabátě. Premiéra bude v půlce června v divadle Hybernia.

Co máte s Ondřejem ještě společného?

Kromě muziky třeba miluju, když spolu někam letíme. Nebo s ním ráda hraju golf, ale o tom vám nic víc neřeknu, protože by mě zabil. Nesnáší o tom mluvit.

Občas jsem na internetu narazila na spojení vašeho jména s charitou různého druhu, hlavně v souvislosti s dětmi. Cítíte potřebu pomáhat?

Snažím se. Když můžu, tak zpívám na charitativních akcích, pomáhala jsem třeba občanskému sdružení Dobrý skutek nebo Krtkovi. Když jsem ale v bezprostředním kontaktu s nemocnými, tak to bohužel nezvládám. Jednou jsem právě v rámci charitativní akce navštívila dětské onkologické oddělení v Banské Bystrici a nebyla jsem skoro schopná zpívat, málem jsem to celé probrečela. Došlo mi, že musím pomáhat jinak. Tak jsem se třeba teď chopila produkce projektu Velcí herci malým dětem, který už před časem proběhl na Slovensku a já ho teď „vyvezla“ do Čech, a beru to i jako prubířský kámen svého studia arts managementu. Je to vlastně knížka pro děti s notovými zápisy písniček a cédéčkem, které nazpívalo jedenáct skvělých herců. Autorka, slovenská herečka a skladatelka Sisa Michalidesová, jako holka onemocněla rakovinou. Tehdy studovala herectví a v nemocnici začala hrát na flétnu. Nakonec se uzdravila, teď se i s manželem věnuje hlavně jazzové muzice. Ta napsala všech dvacet jedna písní a výtěžek z té knížky poukázala na „své“ onkologické oddělení. Do české mutace jsem oslovila například Jiřího Bartošku, Ivanku Chýlkovou, Jiřího Macháčka, Táňu Vilhelmovou, Marthu Issovou, Jirku Lábuse a  další. Jakousi patronkou je Zuzka Dřízhalová, která se angažuje v  občanském
sdružení Lymfomhelp. Čtvrtina zisku z  prodeje knížky půjde tam a  zbytek slovenskému sdružení Šanca deťom.

Proč vás napadlo jít studovat arts management? Chcete být sama sobě manažerkou?

To vůbec ne! Já bych se nedokázala nabízet a  dělat si reklamu. Nalákala mě tam mladší sestra jedné mojí kolegyně z  divadla. A  přišlo to ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že stagnuju. Dohrávala jsem jen asi dvě představení, nic nového nezkoušela a  jednou týdně na tři hodiny chodila na španělštinu. V  naší branži to tak chodí, jednou práce je, podruhé ne, ale když už to trvalo tři, čtyři měsíce, začala jsem mít na sebe vztek, že marním život, a  vrhla se do studia. Navíc mi začalo vadit, že jako pouhá interpretka jsem odkázána na práci, kterou mi dávají jiní, a  mě trochu bolí, když nemám opratě ve svých rukou. Tak jsem se rozhodla to trochu změnit – arts management mi snad umožní stát občas taky na druhé straně barikády.

Za půl roku oslavíte Kristova léta. Co to s  vámi dělá?

Těším se na ně. Od mých šestadvaceti, kdy jsem přišla do Prahy, se se mnou událo mnoho zásadních změn. Víc sama sebe znám. Konečně začínám mít pocit, že se mi daří dívat se na sebe z  nadhledu. Říkám si, aha, tak tohle se mi děje proto a  proto, nevadí, naopak díky. Mám vždycky radost, když se mi povede zareagovat třeba jinak, než mi mé vlastní stereotypy radí. Ještě se těším na tu poslední, osvobozující fázi, kdy už se tomu všemu budu jen smát. A  taky na to, až se mi povede zmáknout všechny své strachy.

Bojíte se často?

Často a  největší strach mám ze strachu. Propadám panice, i  když třeba do bytu vlítne jen tiplice, natož když jde o  vážné věci. Já a  strach jsme staří dobří kámoši. Taková malá paranoia. Jak to říká můj oblíbený Woody Allen: „To, že jsem paranoidní, ještě neznamená, že mě někdo nepronásleduje.“ Ale ještě k  těm mým Kristovým letům – přemýšlela jsem o  nich hlavně teď nedávno, když jsme byli v  Izraeli. Podívat se tam byl můj velký sen. Procházeli jsme po Via Dolorosa, kudy vedla křížová cesta, a  když jsem viděla některé poutníky v  náboženském transu hlavou málem bijící o  chodník, vyvolalo to ve mně přesně opačný účinek, než by asi mělo. V  tu chvíli jsem to až cynicky zlehčovala, i  když to pro mě vůbec není typické. Vadilo mi to teatrální chování, ze kterého jsem cítila víc příslušnost k  náboženské instituci než víru, jak ji vnímám já. Když jsem se mezi davy probojovávala ke Zdi nářků, usilovně jsem přemýšlela o  přání, které tam vyslovím, a  nakonec jsem byla překvapená, jaká neuvěřitelně všeobecná a  jednoduchá prosba ze mě vypadla. A  bylo krásný dívat se na ty lidi, jak je to pro ně denní chléb, jít se tam pomodlit. Asi nejsilnější dojem z  Izraele jsem měla z  toho propojení a  zároveň lehkého napětí různých národností a  vír.

To muselo být něco pro vás, vzhledem k  vašemu slovensko-maďarskoturecko-židovskému původu.

No právě. Z  otcovy strany mám židovské a  turecké předky, maminka pochází z  rodiny se slovenskými a  maďarskými kořeny.

Co jste si z  tohohle národnostního zmatku vzala pro sebe?

Že na příslušnosti k  církvi a  původu nezáleží. A  to bych na tom díky pestrosti svého rodokmenu měla být geneticky velmi dobře.

Lucia šoralLová › 9. 1. 1977 v  Bratislavě u  po gymnáziu rok studovala speciální pedagogiku, poté nastoupila na pražskou konzervatoř J. Ježka a  v  současnosti studuje arts management na VŠE u  otec je zvukový režisér, matka jazyková redaktorka v  časopisu Týždeň u  vydala šansonové album Zblízka (2002) a  desku Púšť (2005) ve stylu etno-popu u  zpívala v  muzikálech Vlasy, Dracula, Hamlet, Rocky Horror Picture Show, Golem, Johanka z  Arku, Miss Saigon či v  hudebně-scénické show Rockquiem nebo v  hudebně-divadelním představení Sladce a  moudře u  za rok 2002 nominována na Aurela za ženský pěvecký výkon u  v  současnosti účinkuje v  muzikálu Tajemství a  Krysař a  pracuje na produkci audio-knižního projektu s  názvem Velcí herci malým dětem u  je svobodná a  s  přítelem, hudebním skladatelem Ondřejem Soukupem, žije v  Praze mezi čtyřma očima Sešly jsme se ve vinohradském Sahara Cafe, kam dorazila včas, a jako člověk s jihovýchodní kulturou v krvi záhy odhalila snahu o rádoby orientální styl kavárny. „Je to tady moc příjemný, ale takhle jemně a kultivovaně orientální bary rozhodně nevypadají – chybí tu barvy, zvuky a kouř z vodních dýmek.“ Pak následovala delší debata s redakčním fotografem o tom, jak by měly vypadat fotografie. Nezdráhala se obětovat na focení čas, ale chtěla slyšet originální nápad, domyslet stylizaci fotek. Předem upozorňovala na to, že je ve svém vyprávění epická, a své slovo dodržela. Odpovídala soustředěně, ale zároveň spontánně odbíhala k epizodním historkám, aby se pak zase obloukem vrátila zpět. Jak byla při rozhovoru otevřená, tak při autorizaci opatrná, a tak se některá její tajemství prostě nedozvíte. zpět...

 

instinkt.tyden.cz/rubriky/archiv/2009-18/co-napul-je-chci-docela-lucia-soralova_24190.html