Navigace

Odkazy

Co je dobré vědět o maligním lymfomu II. Informační příručka pro nově diagnostikované pacienty z roku 2019

 

Co je dobré vědět

 

 

     

 

 

Poslední číslo bulletinu

bulletin

Máte zájem se podělit o svůj příběh, napište nám na

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Kaplička

Informace o tom jakou roli hraje náš spolek v hrazení lékařské péče

dostupnost hrazené péče

 

ZNÁTE SVÉ LÉKY?

Znáte své léky?

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Napsali o nás nebo řekli

Prostě tady musím zůstat (rozhovor se Zuzanou Dřízhalovou)

Můžete ji vidět na televizní obrazovce v seriálech Velmi křehké vztahy a Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. Rozhodně ji nepřehlédnete – umí hrát. Myslel si to o ní i herec Boris Rösner.

Zuzana Dřízhalová je veselá, optimistická mladá žena nabitá energií. O životě však ví o tisíc procent víc, než by chtěl vědět kdokoliv z nás… Doufala jsem, že kromě práce a případně soukromí bude ochotná povídat si o zkušenostech s těžkou nemocí. Protože má co říct a může tak pomoct ostatním, kteří se zrovna s rakovinou perou. Ale kdyby tohle téma šmahem odmítla, nedivila bych se ani trochu. Nestalo se.

Přečetla jsem si, že ráda hrajete na klavír. Kdybyste teď k němu sedla, co byste si vybrala za skladbu?
Dřív jsem hrávala hodně, teď už jen zřídkakdy. Asi by to byl nějaký Chopin…

Chopin, to jsou krásné, ale těžké skladby. Jak dlouho jste se na klavír učila?
Celkem asi jedenáct let, mojí učitelkou byla paní Thuriová, manželka hudebníka Františka Xavera Thuriho. Ke klavíru mě jako holčičku přivedl tatínek, sám výborný klavírista, který mi s nástupem na základní školu vybral hrozně moc kroužků. A právě klavír byl mezi nimi. Dokonce jsem jednu dobu uvažovala, že bych se mu věnovala profesionálně, uspěla jsem u talentovek na Konzervatoř Jaroslava Ježka, ale pak jsem od toho nápadu – věnovat se výhradně klavíru – upustila. Myslím, že jsem nebyla zas až tak dobrá, navíc mě i bolely ruce, když jsem dlouho cvičila. A taky jsem nechtěla tak osamělé povolání. Snad jenom koncertní klavírní mistři jsou trochu mezi lidmi.

Jak jste se dostala k herectví?
Už jako docela malá holčička. Zpívala jsem v dnes nechvalně proslulém sboru Bambini di Praga, v koncertním oddělení. Kromě toho, že jsem se díky souboru dostala i do světa, jsme spolupracovali s Českou televizí na pořadech, kde byly potřeba v záběru děti. Poměrně záhy jsem zjistila, že mě herectví hrozně baví – líbilo se mi, že můžu něco předstírat a ani za to nedostanu. Protože jinak jsem si jako holčička dost vymýšlela a naši se za to na mě zlobili. Chtěla jsem po základce jít na konzervatoř, ale táta mi celkem rozumně radil, abych radši vystudovala gympl a měla pak lepší možnost volby budoucího povolání. Divadlu jsem se věnovala pořád, ale chytly mě i přírodní vědy, takže jsem po maturitě nastoupila na Vysokou školu chemicko-technologickou.

Na chemii?! To je od herectví opravdu hodně vzdálený obor… S tím jsem se u herečky ještě nesetkala.
Dodnes jsem přesvědčená, že kdyby ustaly všechny pracovní nabídky na role, klidně bych se uživila jinak. Určitě by se něco našlo. Musím říct, že jak jsem si dřív lámala hlavu s tím, co bude, tak teď si ji nelámu.

Ještě to musíme dopovídat s tím herectvím, čekám mírně neuvěřitelný příběh. Jak se dívka studující chemii dostane na DAMU?
Poprvé jsem se u zkoušek ocitla s jedním kamarádem z amatérského Divadla Excelsior, se kterým jsem nastudovala dialog. Hlásil se on, já tehdy ne. Vzpomínám si, že ve zkouškové komisi seděl Boris Rösner a ten mi řekl, že postupuji do dalšího kola. „Ale já se vůbec neucházím o přijetí,“ namítla jsem. „Tak přijďte za rok,“ řekl mi. Možná bych se tam ani nevydala, kdyby nedošlo ještě k jedné náhodě. Na představení Excelsioru přišla tehdy jedna dívka (nevím už dneska, jak se jmenovala) a ta mi řekla, že bych měla určitě jít na DAMU. A jestli prý chci, dá mi číslo na pana Rösnera, který každoročně připravoval tak deset studentů ke zkouškám, odněkud se znali. Zavolala jsem mu a on mi řekl, ať si připravím monolog a přijdu za ním do divadla. Ještě mi poradil, kam jít do knihovny… Pak jsem se u něj připravovala, přestože on sám tehdy na DAMU vůbec neotevíral ročník. Studovala jsem v ročníku, který vedl současný ředitel Divadla pod Palmovkou Petr Kracik. Musím říct, že mě tehdy u zkoušek tak proklepli, že jsem si říkala, že se to snad muselo poznat, jestli ve mně něco je, nebo není. Kdyby mě nevzali, znovu bych to nejspíš nezkoušela.

A chemie…
Chemie šla okamžitě k ledu. Jak jsem se dozvěděla, že mě přijali na DAMU, tak jsem s ní praštila. Dneska si říkám, že jsem mohla alespoň dokončit ročník, ale tehdy jsem si okamžitě naordinovala půl roku prázdnin. (úsměv)

Jak snášeli takový zvrat ve výběru studia rodiče?
Naši jsou úžasní v tom, že nám všem třem dětem drží palce, ať se pustíme do čehokoliv. Hlavně jim záleží na tom, abychom byli šťastní. Pokud se u mě něčeho báli, tak zřejmě toho, jestli se opravdu dokážu prosadit, jestli vůbec budu mít uplatnění. Jakmile viděli, že ano, že nabídky přicházejí, určitě se jim ulevilo.

Když se herců a hereček ptám na největší nevýhodu profese, obvykle mi řeknou, že je to jednoznačně nesvoboda – neustálé čekání na telefon. Kdy jste si tohle minus uvědomila?
Já vlastně ještě vůbec ne. Mám kupodivu to štěstí, že vždycky, když se nějaká práce chýlí ke konci, ten telefon prostě zazvoní a něco nového se naskytne. Takže kdybych já hlasovala za největší nevýhodu herectví, tak by to byla nevyhnutelná ztráta anonymity. Samozřejmě logicky vím, že mě lidé budou poznávat, když jsem na televizní obrazovce, přesto mi to moc nesedí. Vlastně kvůli tomu už dohromady vůbec nejezdím městskou dopravou a radši řídím. A to jsem původně nechtěla auto ani mít – z ekologických důvodů. Ale tyhle moje pocity určitě ovlivnilo i to, že jsem byla vážně nemocná. Když vám není dobře, není vám moc do řeči a raději se schováte, než aby na vás lidi v tramvaji zvědavě hleděli…

Tím, že jste prodělala rakovinné onemocnění – maligní lymfom, se netajíte. Mluvíte o něm otevřeně proto, že jako známá osobnost můžete předat ostatním naději?
To si netroufnu odhadnout, jestli předávám někomu naději. To nejdůležitější, co se sdružení Lymfom Help, kterého jsem patronkou, snaží lidem zprostředkovat, je kontakt a pochopitelně co nejvíc informací. O jakou nemoc jde, jaké jsou její příznaky, jak probíhá léčba… Vzpomínám si, že když jsem se dozvěděla diagnózu, šla jsem domů a vůbec nevěděla, co mě čeká. Tehdy ještě nebyl tolik rozšířený internet, dneska už se na něm přece jen leccos dá najít. Například zrovna kontakt na naše sdružení. Protože možnost třeba si jen popovídat s někým, kdo prožil nebo prožívá to, co vy, je velký přínos. Lékaři vám s touhle stránkou nemoci nepomůžou. Nevědí, jak vám doopravdy je, přestože se vás snaží vyléčit. Oni jsou zdraví a vy nemocní.

Vadí vám, že teď spolu o vaší nemoci hovoříme?
Pokud to někomu pomůže se nasměrovat, tak je to užitečné téma. Já bych bývala o své nemoci nemluvila vůbec, kdyby si novináři z bulváru nevšimli, že jsem v seriálu Rodinná pouta (dnes Velmi křehké vztahy, role Marcely Rubešové, pozn. aut.) vypadala jinak, že jsem měla oteklé tváře… Volali mi, co mi je, a když jsem jim to odmítla říct, sehnali si komplet přesnou diagnózu, kterou okamžitě bez skrupulí zveřejnili. Takže stejně bych nic neutajila. Jen bych strašně nerada, kdyby se mezi mě a moji nemoc vsunulo rovnítko. Aby se neříkalo: „Dřízhalová? To je ta, co měla rakovinu.“

Moje babička říkala: „Každý mrak má stříbrný okraj.“ Dá se na tak vážné nemoci najít něco pozitivního?
Určitě dá. Ale má to jednu podmínku – musí to dobře dopadnout. (úsměv) Přijdete mimo jiné na to, kdo je opravdový kamarád, kdo to celé s vámi vydrží sdílet, kdo se nebojí přijít, zavolat… Prověří se váš vztah. Kluk, který se mnou chodil, když nemoc propukla poprvé, ten nevydržel. Rozešel se se mnou a pro mě to byla strašná rána, neměla jsem moc motivaci se uzdravit, přestože jsem to nakonec nějak dokázala. Celá moje rodina, ale hlavně manžel Hynek, však drží jako skála. Na to všechno, čím jsme si prošli… Je moc statečný, opravdu báječný. Nedovedu si představit, že by se mi mělo něco stát, přišel už o oba rodiče. Byla by to pro něho strašná rána. Mám zkrátka povinnost zůstat naživu. (úsměv)

Co nejhoršího se mladé krásné herečce přihodí se životem, když se dozví tak zdrcující diagnózu?
Co nejhoršího, to vám ani nebudu říkat. (váhá a dlouze přemýšlí) Nevím, jak bych to vysvětlila přesně, těžko se to pojmenovává. Určitě zásadní je ztráta lehkosti bytí. Zestárnete uvnitř, předčasně dospějete. Proti tomu jsou takové drobnosti, jako že přijdete o vlasy, nepodstatné.

Ztratila jste kvůli nemoci nějaké zajímavé role?
Ano. Vypadá to nedůležitě ve srovnání s tím, že se potřebujete vyléčit, ale v tu chvíli vám to na náladě samozřejmě nepřidá. Proto jsem byla tak vděčná scenáristkám Velmi křehkých vztahů Kateřině a Jitce Bártů, že mi daly příležitost hned se vrátit do práce, ačkoliv kvůli mně musely přepisovat hotové scénáře. Všechno je ale lepší, než sedět doma a čekat s rukama v klíně, jak to s vámi nakonec dopadne.

Co by člověk neměl nechat jen tak být, aby nezanedbal maligní lymfom?
Obecně bych řekla, že všechno, co se vymyká normálu. Noční pocení, hubnutí, slabost, únavu, nechutenství, zvětšení uzlin, bolest kdekoliv… Mohla bych toho jmenovat spoustu. Důležité je, aby si lidé uvědomili, že zdraví je jen jejich a jenom jedno. Aby byli připravení bojovat i s lékařem, když to vypadá, že na všechno (s prominutím) napíše paralen a mávne rukou se slovy: „Přijďte za čtrnáct dní. Uvidíme.“ Aby si vymohli vyšetření na přístrojích – alespoň ultrazvuk, když ne cétéčko. Protože ze základního vyšetření krve není kolikrát poznat ani pořádný malér. Pak může být najednou pozdě.

Zuzana nablízko

Herečka Zuzana Dřízhalová nepůsobí zdaleka jen před televizní kamerou, pravidelně hraje také divadlo. Není momentálně ve stálém angažmá, ale působí v Divadle Aqualung (zrodilo se odchodem části souboru z Divadla Nablízko), se kterým nově nastudovala například hlavní ženskou roli Míny v nové hře Dracula (představení můžete od října vidět v Dejvickém divadle). „Jsem hrozně nadšená, role Míny mě vlastně tak trošku vrátila k divadlu. Ta práce mě nabíjí a opravdu hodně baví.“ Na divadelní lodi bratří Formanů Tajemství hraje Aqualung nejen Draculu, ale také akční představení Vzducholoď. V rámci děje jsou diváci pasažéry letu na Měsíc. Zuzana Dřízhalová vyráží také na zájezdová představení s kolegy ze seriálu Velmi křehké vztahy (hry Postel plná cizinců a 1 + 1 = 3).

Tři otázky navrch

V jednom z nedávných rozhovorů jste řekla, že Marcela z Velmi křehkých vztahů je na váš vkus ve výběru partnerů moc pasivní. Znamená to, že vy jste byla při seznamování s muži spíš aktivní?
(Smích) Jé, a jak! Já jsem byla taková akční už od puberty. Dokázala jsem se velmi nadchnout. (úsměv) Měla jsem před manželstvím několik dlouhodobých vztahů, sama jsem byla dohromady tak půl roku. Jsem spíš stvořená pro život ve dvojici, single život jsem si pořádně nikdy nezkusila.

Hrála jste v řadě seriálů, inscenací i divadelních her. Jaký typ režiséra vám nejvíc vyhovuje?
Takový, který dokáže nejen řemeslně zpracovat látku, ale přidat k ní něco ze sebe, povznést ji nějakým zajímavým nápadem, invencí… To se děje méně často, než by se mohlo zdát. Bohužel.

Existuje scéna, kterou byste bez zaváhání vystřihla z natočeného materiálu?
To vám řeknu přesně. Stříhala bych v Četnických humoreskách, kde se tehdy sešlo pro mě víc negativních faktorů. Za jeden jsem si mohla sama – furiantsky jsem kývla na natáčení v den, kdy jsem večer měla hrát premiérové představení, kterým se otevíralo Divadlo Disk. Takže jsem byla strašně nervózní, protože byla zima, natáčelo se v Brně a týden před tím kvůli kalamitě nehrála tři pražská divadla, protože se herci nestihli vrátit na představení. Za co jsem ale nemohla, bylo to, že se moje scéna přepisovala a nikdo mi nedoručil novou verzi scénáře. Učila jsem se to po cestě na plac honem, honem… Pak jsem zjistila, že se bude točit celá scéna najednou bez střihu, což taky původně nebylo v plánu. Zkrátka na výsledku je podle mě tohle všechno dost vidět.

POKUD POTŘEBUJETE KONTAKTOVAT SDRUŽENÍ LYMFOM HELP, KLIKNĚTE NA WWW. LYMFOMHELP. CZ. CHCETE-LI AKTIVNĚ POMOCI, PŘIJĎTE 9. ŘÍJNA NA CHARITATIVNÍ KONCERT DO KLADENSKÉHO DIVADLA. KROMĚ ZUZANY DŘÍZHALOVÉ POTKÁTE I DALŠÍ HERCE (NEJEN) Z VELMI KRÁTKÝCH VZTAHŮ A USLYŠÍTE ZPÍVAT PŘEDNÍ UMĚLCE V ČELE S PETROU JANŮ.