Navigace

Odkazy

Co je dobré vědět o maligním lymfomu II. Informační příručka pro nově diagnostikované pacienty z roku 2019

Co je dobré vědět

Poslední číslo bulletinu i všechny další naleznete zde

bulletin

Máte zájem se podělit o svůj příběh, napište nám na

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Medikomiks o lymfomu

Jak vysvětlit dětem, že nastává nelehké období, spojené s nemocí?

Mojemedicina.cz: Medikomiks - za tajemstvím lidského těla

V následujícím odkazu také můžete vidět, jak zakladatelka Lymfom Help představila medikomiks  v pořadu Sama doma. ...

Hlas onkologických pacientů

hlas

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Napsali o nás nebo řekli

Žádný den není špatný

Zuzana Dřízhalová překonala zlou nemoc, vrátila se do Rodinných pout i divadla, je zdravá, šťastná a pomáhá ostatním.

Není to ta… co hraje v Rodinných poutech? – No fakt, Marcela Rubešová, vedly řeč dámy u vedlejšího stolu a já se jí zeptala:

Když hrajete jednu postavu už asi ve 180. dílu, necítíte se být skutečně Marcelou?
Ne, ale poslední dobou mi Marcela dělá skutečně radost. A víte proč? Už není taková ta ušlápnutá chudinka, která si nechá všechno líbit. Marcela se vzchopila, troufla si odejít od nespolehlivého a nevěrného Filipa, chvíli se potěšit s milencem, osamostatnit se -a vrátit se, proměněná v sebevědomou ženu, k polepšenému manželovi. To je docela sympatický vývoj, nemyslíte?

Marcela ovšem také neplánovaně odjela na Moravu a vrátila se do druhé série až po půl roce. Tohle nebyl záměr scenáristek…
To tedy opravdu nebyl, delší přestávku způsobila moje vážná nemoc. Autorky seriálu TV PRIMA Kateřina a Jitka Bártů musely ze dne na den změnit děj, (v praxi to znamenalo přepsat asi 20 už hotových dílů). Vzaly to úplně v pohodě, dokonce mi slíbily, že až se uzdravím, vrátí mě do seriálu. Už od začátku mezi námi vznikl vztah překračující obvyklé meze kontaktů, jaké bývají mezi kolegyněmi z práce. Mezi mé blízké přátele, kteří mě v té době navštěvovali, přibyla i „mrcha“ Andrea Lišková, v civilu milá Dana Morávková, se kterou jsem se dříve skoro neznala.

V tisku se tehdy psalo, že šlo o onkologické onemocnění lymfatických uzlin, které vás postihlo dvakrát…
Ano, podruhé se zopakovalo po dvanácti letech, ale naštěstí jde o nemoc, u které je velká šance na úplné vyléčení. Nicméně, půlrok dost drastické terapie nebyl ani trochu snadný pro mě a moje blízké, kteří mi byli velkou oporou. Začala jsem v době nuceného volna trochu malovat a hodně vařit – vymýšlela jsem nová jídla. Taky jsem měla doma až nechutně vygruntováno.

Věřím, že váš muž, Hynek Dřízhal, výtvarník a scénograf, to ocenil. Čeho si na něm ceníte vy?
Neumím si představit pozornějšího a chápavějšího partnera. Než jsem ho poznala, zažila jsem s jedním klukem velké zklamání, to mě naučilo chlapy předem důkladně odhadnout. Nic jsem před ním netajila, naopak, o tom, jaké jsem měla zdravotní problémy, se dozvěděl hned na prvním rande, aby měl šanci couvnout. Zůstal a jsme spolu deset let. Hynek je, stejně jako můj táta, muž v pravém slova smyslu. Zároveň se ovšem umí ohradit, když si začnu moc vyskakovat, slabšího jedince bych možná zdevastovala. S Hynkem je legrace a je i moudrý, má takové to, čemu se říká sociální inteligence. Jediné, co jsme si občas vzájemně vyčítali, bylo pracovní vytížení, či spíše přetížení.

Odkud se vlastně znáte?
Na DAMU, kde jsem studovala činoherní herectví, jsem hodně kamarádila s lidmi z oboru alternativní loutkové herectví, (mezi ně patřil i můj muž Hynek) a před 8 lety jsem se stala členkou Divadla Nablízko, které založili a které právě teď bohužel končí.

Jste sebejistá, nebo trémistka?
Když se ohlédnu zpátky, jak jsem už od druhého ročníku hostovala v Národním divadle jako Liduška v Paličově dceři, vybavuju si, jakou jsem měla šílenou trému. Už jen to, že vedle mě stála na jevišti Iva Janžurová! Od ní jsem odkoukávala, co to jen šlo. Ještě víc jsem ale byla rozklepaná při moderování televizního pořadu pro mládež Letadlo, protože to bylo živě, přitom žádná možnost nápovědy jako na divadle. Kolikrát jsem se dozvěděla těsně před vysíláním, že scénář padá, protože přijdou jiní hosté… Herecká škola vás nikdy nenaučí to, co vydřete na place před kamerou a na jevišti.

Mimopražští diváci vás tehdy znali spíš jako Elišku Královou z Nemocnice na kraji města po 20 letech. Jak se vám role líbila?
K Elišce jsem se musela chvíli propracovávat, protože jsem z úplné rodiny a neznám pocity holky, která hledá tátu. Dnes bych ji určitě zahrála líp – a za pět let určitě totéž řeknu o Marcele…

Máte herectví v rodině?
Vůbec ne, můj tatínek je architekt a maminka ženská sestra, která pomáhala celý život miminkům na svět, bratr je vystudovaný fyzik, který teď pracuje s počítači a sestra podniká. I když jsem na gymplu hrála v amatérském divadle Excelsior, vůbec mě tehdy nenapadlo, že bych měla být herečka, směřovala jsem spíš k přírodním vědám, po vzoru staršího bratra a viděla jsem se, jak v budoucnu zkoumám zákony genetiky. Všechny plány ale vzaly za své, když jsem onemocněla a zhoršil se mi prospěch, takže jsem z nouze šla na chemicko-technologickou fakultu. Tam mi najednou došlo, že je to celé špatně a chci být přece jen nejvíc tou herečkou. Takže jsem se ve 21 letech, maličko se zpožděním, přihlásila na DAMU – a vzali mě. Hrozně se mi líbilo, že konečně můžu zapojit nejen mozek, ale i emoce a celé tělo.

Měla jste ráda hru na „jako“?
Odmala jsem si hrozně vymýšlela a sehrávala pro okolí naprosto věrohodné scénky. Tak třeba jsem přísahala, že v křoví, kolem kterého chodím do školy, žije modrá liška. Zpívala jsem ve sboru Bambini di Praga, odkud si mě filmaři párkrát vytáhli, a přitom jsem přišla na to, že když něco dobře předstírám, ještě mi za to zaplatí. Byla jsem akční dítě, dělala jsem orientační běh a běhala s mapou a buzolou v lese jako můj sportující tatínek, k tomu jsem přibrala tenis, plavání a gymnastiku.

Co z toho vám zbylo dnes?
Občas si zacvičím, zahraju si na klavír a zpěv využiju v některých představeních. V době nemoci mi ohromně pomohlo, když jsem si představila, jak začnu zase hrát, jak se konečně donutím pořádně zabrat s angličtinou, jak se s mužem pustíme do oprav domku, na kterém, stejně jako na zahradě, práce nikdy nekončí. Jsem ale přesvědčená, že pokud člověk má vize do budoucna, lépe a rychleji nemoc překoná. Začala jsem psát knihu o tom, co zažívám, ale pak jsem toho nechala. Zatím to ale není uzavřená kapitola, jedno nakladatelství má stále zájem. Stala jsem se také patronkou občanského sdružení Lymfom Help (www.lymfomhelp.cz).

Jak může Lymfom Help pomoci?
Informujeme pacienty v brožuře o jejich nemoci a nových lécích, organizujeme přednášky a setkání s lékaři. Máme svoji telefonní linku, charitativní prodej pohlednic, stánky s informacemi pro širší veřejnost…

Stejně si asi říkáte, proč zrovna já jsem měla takovou smůlu?
Nejsem věřící, tak si stěží namluvím, že to mělo vyšší smysl a že to byly jakési zkoušky. Spíš bych to uzavřela, že za to můžou pochroumané geny, ale těším se, až na pravou příčinu přijdou vědci. A smůlu nemám, protože jsem se uzdravila, pracuju naplno, mám dobré přátele otestované v nesnázích a skvělou rodinu.

Kde je váš domov?
V domě Hynkových rodičů, na okraji Prahy. V jednom bytě bydlí náš kamarád, v druhém manželova maminka, ve třetím její maminka, které mám moc ráda a v dalším my s Hynkem. Na zahradě běhají tři psi a kočka…

Co máte teď napsáno v diáři kromě Rodinných pout?
Oprašuji roli Mariany vTartuffovi ve Švandově divadle, dohrávám vDivadle Nablízko Estelle v Sartrově S vyloučením veřejnosti, pilotku Zpěváčkovou v manželově Vzducholodi, Ruměnu v Klicperově Hadriánovi z Římsů a mám po premiéře komedie Postel plná cizinců, se kterou budeme hostovat v divadlech ABC, Pod Palmovkou a hlavně s tím představením, které hrajeme s kolegy z Rodinných pout, chceme jezdit po republice.

To není obvyklé, aby herci ze seriálu „nacvičili divadlo“…
Rádi bychom se představili publiku i jinak, než nás znají z televize. Režie se ujal herec i režisér Roman Štolpa a podle prvních ohlasů se zdá, že se diváci opravdu pobaví. V posteli plné cizinců hraji nešikovnou Němku Helgu (alternuji s Danou Morávkovou).

Co se pro vás změnilo na scéně?
Přestala jsem se nervovat. Když v divadle šíleně vážně řeší věci kolem představení, jeho ideové poslání a různé pojetí postav, malinko se usmívám. A kdybych musela herectví z jakéhokoli důvodu nechat, nezblázním se, třeba by tím začalo cosi nového a zajímavého. Jsem teď svobodnější, silnější a užívám si života. Raduju se z drobností, jakých jsem si dřív neměla čas všímat a přestala jsem si stěžovat. Mně teď i krásně prší a neznám den, který by byl jen špatný.

JAK ŠEL ŽIVOT

Zuzana Dřízhalová (*27. 1. 1975 Praha)

Vystudovala herectví na DAMU, spolupracovala s Divadlem Nablízko (S vyloučením veřejnosti, Hadrián z Římsů, Cikáni, Vzducholoď… Už během studia hostovala v Činoherním klubu (Nejšťastnější ze tří) a v ND, (Paličova dcera, Maryša) později v Divadle v Dlouhé, ve Viole, Divadle V Celetné, na Pražském hradě a nyní vystupuje ve Švandově divadle. V televizi zaujala ve filmech Den, kdy nevyšlo slunce, Návštěva staré dámy a v seriálech Četnické humoresky, Zdivočelá země, Nemocnice na kraji města po dvaceti letech a Rodinná pouta. Moderovala živě magazín pro mládež Letadlo.

Tina, 10.5.2006