Akce

INFORMAČNÍ PŘÍRUČKY PRO PACIENTY

KE STAŽENÍ O LYMFOMU

po léčbě 2017

 

 
   

 

 

Poslední číslo bulletinu

bulletin

Máte zájem se podělit o svůj příběh, napište nám na

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Informace o tom jakou roli hraje náš spolek v hrazení lékařské péče

dostupnost hrazené péče

 

ZNÁTE SVÉ LÉKY?

Znáte své léky?

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

KDYŽ TEČOU SLZY

Zdroj Reflex 20.12.2012

PETR SÝKORA, ÚSPĚŠNÝ PODNIKATEL A ZAKLADATEL NADACE DOBRÝ ANDĚL, KTERÁ POMÁHÁ RODINÁM ONKOLOGICKÝCH PACIENTŮ. SVÝCH SYNŮ SE KAŽDÝ VEČER PTÁ, CO UDĚLALI DOBRÉHO. Počátkem devadesátých let dostal nápad prodávat kancelářské potřeby. Vybudovali se společníkem úspěšnou firmu a před šesti lety ji dobře prodali americké nadnárodní společnosti. Nemusel by už nikdy pracovat. Ale dnes PETR SÝKORA (38) zase podniká, tentokrát v oboru dobrých skutků.
PROJEKT DOBRÝ ANDĚL se od běžných neziskovek liší. Jeho provoz zafinancoval Petr Sýkora se svým společníkem Janem Černým, s nímž založili v roce 1993 firmu Papirius. V roce 2006 ji prodali americkému gigantu Office Depot. Suma nebyla zveřejněna, ale psalo se o řádově stovkách miliónů korun.
Oba se zavázali postupně vložit do Dobrého anděla dohromady 25 miliónů korun. Platí se z nich veškeré provozní náklady, včetně mezd zaměstnanců.
Mělo by to stačit na pět let. Ani koruna od dárců se neztratí někde „cestou“, všechny peníze dostanou ti, kteří je potřebují. V případě Dobrého anděla jsou to rodiny, jež se ocitly v tísnivé situaci, protože někdo v nich onemocněl rakovinou. Petr Sýkora byl projekt představit v redakci Reflexu. Já se omluvil, asi jsem byl objednaný k holiči nebo jsem měl naplánovaný zápas ve squashi, prostě něco mnohem důležitějšího než nějaké řeči o charitě. Na dobročinnost přispívám, ale rozhodně nemám čas se o tom s nikým vybavovat. Jestli mi tedy rozumíte.
Mé kolegy ovšem setkání s Petrem Sýkorou zasáhlo. Ostřílené žurnalisty obvykle srdceryvné příběhy prodavačů dobročinnosti nevykolejí. Ale na pohled nenápadnému třicátníkovi, který vydělal spousty peněz a rozhodl se následující roky svého života „konat dobro““, se to zjevně povedlo.
„Musíme s ním mít rozhovor!“ řekl mi jeden z kolegů. „Tak ho udělej!“ navrhl jsem mu. Odpověděl upřímně. „To bych nerad. Uvádí mě do rozpaků, že je ten člověk o tolik lepší než já. To chce někoho opravdu cynického a bezohledného,“ řekl. Pohlédl na mě pln naděje.
Vzal jsem telefon a domluvili jsme si s Petrem Sýkorou schůzku.
Kdy jste naposledy udělal nějakou špatnost?
(Dlouhá pauza) Hm. Tak to nevím. Ale kdybyste se mě zeptal, čeho v životě lituju, tak bych určitě něco našel.
Ne. Ptám se na to, co jste udělal špatného.
Určitě jsem například překročil rychlost autem. Ale to je asi prkotina.
* Ano. Ptám se, kdy jste například něco ukradl.
To jsem byl ještě malej. Ukradl jsem lízátko v sámošce. Přinesl jsem ho domů a máma mně nařídila, že ho musím jít vrátit. To byla tvrdá lekce.
Kolik vám bylo?
Málo. Chodil jsem do první nebo druhé třídy.
Pamatujete si, která sámoška to byla?
To asi nikdy nezapomenu. Bylo to v Praze na Kozím plácku. Bydleli jsme tehdy v Kolkovně na Starém Městě a ten obchod byl kousek od nás.
Od té doby jste už nic neukradl?
Nic.
Opravdu?
Ne. Možná … když jsme začínali podnikat v Papiriu, tak jsem někdy služebním autem dělal soukromé jízdy. Byla to chyba.
Počkejte, ale to snad dělá každý?!
Já to pak spousty let už nedělal. To bylo vážně dávno. Jsem v těchhle věcech extrémně opatrný. Přijde mi, že člověk udělá v životě nějakou relativně malou botu, ale pak se mu to vrátí. Podle mě to nestojí za to. A víte co? Když máte tohle pravidlo, tak se dobře spí.
Pojďme k dobrým skutkům. Prý vám je vaši synové musí každý večer reportovat.
Nejen dobré skutky. Chci po nich tři věci. Kromě dobrého skutku také to, co jim udělalo ten den radost nebo co je rozesmálo. A také to, co se naučili nového.
Každý večer?
Většinou. Někdy zapomenu nebo nejsem doma. Někdy usnou. Ale většinu dnů se jich na to ptám. Než jim přečtu pohádku. Skočím mezi ně na postel a ptám se jich.
Jak jsou staří?
Pět a sedm.
Jaký dobrý skutek udělali včera?
Patrik pomohl Filipovi složit model motorky. To byla vážně velká pomoc, protože s tím hodně bojoval. A Filip pomáhal vařit mámě.
Nemají některé dny problémy? Já bych asi měl.
Dobrý skutek je lehký. To se vždycky něco najde. A já se je někdy už během dne snažím navádět. Říkám jim: „Hele, když uděláš to nebo ono, budeš mít dobrej skutek!“
Vy si pak jejich dobré skutky zapisujete?
Jejich ne. Svoje.
Opravdu? Každý den?
Snažím se. Dělám to vždycky brzy ráno. Vstávám v pět, a než se rodina probudí, věnuju se věcem, na které pak během dne už není čas. Snažím se například číst.
Co čtete?
Média skoro vůbec ne. A přitom byly doby, kdy jsem denně přečetl dvoje noviny a hltal byznysové knihy. Ale dneska už minimálně a například zpravodajské servery nesleduju vůbec. Spíš mě zajímají komentáře, sloupky nebo něčí názory. A ještě spíš si přečtu dobrou knížku.
Nechybějí vám informace?
Abych se dostal do obrazu, tak mi stačí číst o aktuálních věcech jednou za týden. Když řádí v Americe Sandy, tak je celkem jedno, jestli se to dozvím ten den, nebo za týden. Podstatné pro mě je, abych si zjistil, jestli pro ty lidi třeba nemůžu něco udělat. Máme se ženou Jindrou menší rozpočet právě na tyto účely.
Čímž jsme zpátky u vašich dobrých skutků. Opravdu si je zapisujete?
Nejen. (Vytáhne poznámkový sešit s tvrdými deskami a ukazuje poslední záznamy.) Tímhle čtverečkem si označuju dobré skutky. Srdíčko znamená, že mi něco udělalo radost.
Jaký dobrý skutek jste udělal například včera?
Čtvereček jsem si udělal k návštěvě sestry, jež má Downův syndrom. On to byl zároveň i můj nejradostnější zážitek, což se stává výjimečně. Ovšem pro ni, když přijede brácha, tak je to velká věc.
A co označujete tímhle panáčkem?
Ten symbol nemá moc logiku, ale používám ho, abych si poznamenal, když jsem z něčeho měl strach.
Strach?
To vychází z jednoho indického rčení, které jsem kdysi slyšel a líbilo se mi. Že by člověk měl každý den udělat aspoň jednu věc, z níž má strach.
Z čeho jste měl v nedávné době velký strach?
Z mnoha věcí. V mém životě jsou dva druhy strachu. Ten první je čistě fyziologický, který pociťuju, když podnikám ty své sportovně-dobrodružné projekty. Typickým příkladem je, když jsme s mým kamarádem letos vylezli po jižní stěně na Dachstein. To je 970 metrů vysoká, kolmá vápencová stěna. Když neznáte cestu, tak se v té velké stěně ztratíte. Dívám se na ni celé roky, je krásně vidět z Ramsau. A vždycky jsem ji chtěl vylézt. Trénoval jsem na to měsíce a měsíce. A byl to ohromný zážitek. Tam jsem se bál. Ohromně bál.
Proč tyhle podniky děláte? Sjíždíte na kajaku divoké řeky, chodíte v horách, absolvujete mnohasetkilometrové běhy v divoké přírodě. Něco si tím dokazujete?
Asi taky. Ale myslím, že mě to pak v normálním životě činí silnějším a odolnějším. Někde jsem kdysi narazil na zajímavý názor, podle něhož jsme z našich životů eliminovali bolest. A že to je jedna z největších změn, které se s lidmi žijícími v takzvaném civilizovaném světě staly. Neprožíváme bolest. Nemáme hlad, necítíme zimu. Když jsme nemocní, tak si vezmeme prášek. A člověk, jenž nemá nějakou vážnou nebo chronickou nemoc, tak může prožít život bez bolesti.
To je asi dobře, ne?
Určitě. Nechci tím říct, že by člověk měl bolest sadomasochisticky vyhledávat. Vůbec ne. Ale zároveň by se jí neměl bát a někdy … těžko se to formuluje, ale myslím, že by někdy měl jít té bolesti vstříc. A proto já asi dělám ty své dobrodružné projekty.
Tak to je ta jedna rovina strachu. Jenže vy jste mluvil o dvou. Přece jen nemůžete lézt na hory každý den.
Přesně tak. Pak jsou takové ty běžné strachy, které prožíváme každý den. Já mám třeba vždycky strach předstoupit před lidi a mluvit. Což v poslední době musím dělat kvůli Dobrému andělu čím dál častěji. Třeba tady jsem si poznamenal, že jsem měl strach mluvit u vás v redakci.
A je něco, z čeho jste měl v běžném životě opravdu velký strach?
Asi právě z Dobrého anděla. Dlouho jsem k tomu sbíral odvahu. Nebyl jsem si jist, jak nás ovlivní příběhy lidí s rakovinou. A samozřejmě jsem se bál i toho, jestli ten projekt zvládneme. Přišlo mi, že je to mnohem větší odpovědnost než podnikání. Když se vám nedaří, tak se dá firma vždycky vzít a zavřít. Myslím, že takové to stigma, že každý neúspěšný podnikatel je darebák, už dneska neplatí. Ale když děláte charitu, závisí na vašem úspěchu mnohem víc lidí. A nejsou to jen zaměstnanci nebo zákazníci, ale lidé, kteří tu pomoc opravdu potřebují.
Chápu, že jste chtěl pomoct dobré věci. Chápu i to, že jste do toho vložil relativně hodně peněz. Ale co bylo tím impulsem, že jste se Dobrému andělu začal věnovat na „plný úvazek“?
Nejsem investor. Nebaví mě to. Cítím bytostně, že jsem podnikatel. A práce v Dobrém andělu se pocitově a vlastně ani fakticky od podnikání zas tolik neliší. Je tam strašná podobnost, řeknu tak 98 procent.
Ta dvě procenta jsou, že peníze nevyděláváte, ale rozdáváte?
V podstatě se to tak dá říct. A proto jsou to ta dvě procenta. Peníze jsou v podnikání důležité, i my jsme začali podnikat kvůli penězům, ale když to chcete dělat dlouhodobě a dobře, tak nakonec stejně na prvním místě vidíte svoje zákazníky a svoje lidi. Podnikání i charita jsou o nápadu.
S tím nesouhlasím, podle mě je důležitější schopnost nápady realizovat.
Na Harvardu jsem se učil, že si spousta lidí poté, co takzvaně uspějí, myslí, že za tím úspěchem je jejich genialita. Ale to je klam. Na prvním místě je dobrý projekt. Na druhém schopnost být ve správný čas na správném místě. Do určité míry je to i štěstí. A teprve na třetím místě jste vy a vaše schopnosti. Jsou projekty, s nimiž uspěje i průměrný člověk. A pak jsou naopak projekty, se kterými by nehnul ani Steve Jobs nebo Jack Welsh.
Chápu to tak, že jste se rozhodli pro Dobrého anděla, protože to byl takový potenciálně úspěšný projekt?
Ano, měli jsme pocit, že může uspět, i když ho budou řídit průměrní lidé. My měli ohromnou výhodu, že už byl ozkoušený a úspěšný na Slovensku. Přejali jsme ten koncept od Andreje Kisky, jenž založil Dobreho anjela a pak i s námi Dobrého anděla. On nám dodal know-how, my jsme s Honzou Černým do projektu vložili peníze. Někomu se mohou zdát malé, někomu velké, to je relativní. Ale každopádně to nebylo dost, aby se za ně dal koupit úspěch celého projektu. Bylo třeba do toho vložit náš čas a energii.
Kolik?
Jeden den v týdnu, obvykle ve středu, se snažím vypadnout z města. Jedu na kole, jdu si zaběhat nebo jsem někde s kluky a se ženou. Případně se snažím si něco přečíst. Ale zbylé dny se Dobrému andělu věnuju naplno. Jako dřív v Papiriu. To neříkám proto, že bych si stěžoval. Je to dobré!
Je-li charita podobná podnikání, tak vás určitě žene potřeba uspět. Jaká je defi nice úspěchu u neziskovky?
Ve filozofi cké rovině je to sporné. Každá pomoc je dobrá a vy nikdy nemůžete pomoct všem. Takže do toho vždycky jdete naplno a snažíte se o maximum. To je jedna rovina odpovědi. To mě krotí, když se ozve mé podnikatelské já. Ale když se na to podíváme čistě prakticky, tak samozřejmě že i u neziskovky se dá výkon hodnotit a měřit. Nechci se srovnávat s Billem Gatesem, ale například v jeho nadaci se efektivita měří úplně ve všem. Tak to má být.
Dobrý anděl pomáhá rodinám, v nichž někdo onemocněl rakovinou. Proč zrovna tahle nemoc? Máte s ní osobní nebo blízkou zkušenost?
Naštěstí ne, v naší rodině měl rakovinu jen můj dědeček. Ale to jsem byl malej. Když se rakovina v rodině vyskytne, převrátí vám život na ruby ze dne na den. Je to boj o život. Jeden z rodičů téměř okamžitě přestává pracovat, finanční situace rodiny se prudce zhoršuje. Platíte za věci, za které jste dříve neplatili. Převzali jsme ten koncept ze Slovenska, byť tam dnes Dobrý anděl pomáhá i rodinám s jinými nemocemi, například Downovým syndromem nebo dětskou mozkovou obrnou.
Zmínil jste, že jste se bál, jak vás kontakt s rakovinou poznamená. Stalo se to? Pozorujete na sobě za poslední rok nějakou změnu?
Řekl bych, že ano. Úspěšní podnikatelé jsou velmi často velcí meritokraté. Jsou přesvědčeni o tom, že každý člověk je svého štěstí strůjcem. Když jsem já úspěšnej, tak můžeš i ty. A jestli nejsi, tak je to tvoje chyba. Tohle uvažování v byznysové komunitě silně cítím.
A není to pravda?
Do určité míry. Je to názor, se kterým jsem se i já dlouho identifi -koval. Dnes si i díky Dobrému andělu jsem jist, že to není stoprocentně pravda. Ano, jasně že každý ovlivňujeme svůj život, a to zatraceně hodně. Ale zároveň platí, že startovní čára, z níž údajně všichni startujeme, je zcela nestejná. A každému může vstoupit do života událost, která mu ho obrátí vzhůru nohama.
Asi takových příběhů máte teď dlouhý seznam.
Ano, teď nedávno nám do Dobrého anděla přišel příběh kloučka, jenž byl na banální operaci mandlí. Ta se nepodařila, museli ho resuscitovat, od té doby je v kómatu. Rodiče si ho vzali domů a mají tam v podstatě jednotku intenzívní péče. Jejich život se naprosto převrátil. A já si to dokážu představit, protože jeden z našich kluků byl nedávno na stejné operaci. Dívám se teď zkrátka na svět kolem sebe s mnohem větší pokorou.
Nebojíte se, že vás ty příběhy neštěstí a bolesti změní příliš?
Stanovil jsem si určitou psychologickou obranu, která mimo jiné spočívá v tom, že si snažím držet určitý odstup. A že čas strávený v Dobrém andělu neustále vyvažuji časem, jejž strávím doma s kluky a se ženou Jindrou. Nerad bych se dostal do situace, kdy budu bláhově zachraňovat svět, a přitom zjistím, že jsem zapomněl na svoje blízké. To ne. Ale to víte … někdy vás to přemůže. Minulý týden jsem tu byl sám, když přišel nový příběh. A to jsem už nevydržel, rozbrečel se a slzy mi úplně tekly na klávesnici. My chlapi obecně moc nebrečíme, spíš ty slzy zamáčkneme. Ale někdy to nejde.
Máte konání dobrých skutků nějak filozofi cky podložené? Věříte v Boha? Když to řeknu primitivně, děláte to proto, abyste se dostal do nebe?
Věřím v nějakého „Boha“, i když bych asi nepoužil slovo Bůh. Nejbližší je mi asi indická filozofi e véd, z níž se původně vyvinula většina tamních náboženství. S Jindrou jsme ji byli několikrát studovat v Indii, i literaturu mám celkem podrobně načtenou. Asi podrobněji než křesťanství. No a tam se pracuje se zákonem karmy či, lépe řečeno, se zákonem příčiny a následků. A já věřím na to, že se člověk má chovat tak, aby byl připraven nést důsledky svých činů. Dobrých i špatných. Věřím na to i v té tak trochu zištné rovině. Že když budu sám něco potřebovat, tak pomoc přijde.
Jak své kamarády přesvědčujete, že by se měli stát dárci?
Nepřesvědčuju je. Myslím si, že by k tomu měl přijít každý sám. Ale když na to přijde řeč, tak řeknu asi tolik: Podívej se, budu moc rád, když se Dobrým andělem staneš. Nechtěl bych, abys kvůli tomu přišel o něco, co máš rád. Aby to byla částka, která ti bude chybět. Není podstatná její výše. Podstatné je to, že jakákoliv částka někomu pomůže. A ty se dozvíš komu a jak. Ani koruna nepůjde na nic jiného.
Kolik dárců máte?
Tento měsíc to snad bude pět tisíc.
Kolik dávají?
Dary mají ohromný rozptyl. Průměr je dnes 337 korun. Rodiny dostávají přibližně 4000 měsíčně. Občas je dárcem firma, ale v naprosté většině jednotlivci.
Spíš bohatší lidé?
Těžko defi novat, kdo je bohatý. Ale většinu rozhodně netvoří lidé s nějak nadprůměrnými příjmy. Často se stává, že když rodina své problémy překoná a dítě nebo rodič se uzdraví, tak se sami stanou Dobrým andělem. A pomáhají někomu dalšímu. Vlastně se to stává, i když to dopadne špatně. Teď se zrovna jedna taková paní stala Dobrým andělem.
Co berete jako největší úspěch?
Že snad měníme postoj lidí k charitě. Vracíme jim důvěru, již dřív nezískali nebo z nějakých důvodů ztratili. Beru za naprosto zásadní to, že všechny vybrané peníze jdou rodinám.
Co až dojde vašich pětadvacet miliónů, které jste na provoz vložili ze svých peněz? Dáte další?
Plán je jiný. Až se ta doba bude blížit, obejdeme bohaté lidi a řekneme jim: Pojďte tu režii zafi nancovat. A složí se jich třeba deset. Na Slovensku teď touto fází procházejí. Věřím, že když jim ukážeme, co máme za sebou, povede se to. Opačně by to asi nešlo.
Jak je budete přemlouvat? Co jim za ty peníze v uvozovkách slíbíte?
To je hodně filozofi cká otázka, ale pokusím se na ni odpovědět jednoduše. Pokusím se je přesvědčit svou zkušeností. Já si díky Dobrému andělu uvědomil, jak se mám dobře. A jak jsou takové ty běžné problémy, jež nás trápí, vlastně banální. Myslím teď hypotéku, neshody se šéfem, prostě běžné věci. A tohle říkám i potenciálním dárcům. Že když si tohle všichni uvědomíme, tak to kousíček změní k lepšímu celou společnost. Nemám spasitelský komplex.
Myslím, že trochu ano.
Ale jo, asi máte pravdu. Chci však říct, že většina z nás má problémy, které ve skutečnosti nejsou tak velké, jak se nám zdá. Mám rád citát, na nějž si přesně nevzpomenu, ale říká asi tolik, že svět je takový, jací jsme my a jak ho my vidíme. Krásný příklad je třeba cigareta. Někdo po ní touží a chce si ji zapálit, zatímco jinému je nepříjemná a nesnáší její zápach. Přitom je to stále ta stejná cigareta! To dobré ani to špatné není ve věcech, ale v naší mysli. My jsme příliš obrácení navenek a málo sami do sebe. Což platí i o tom, jak se já dívám na Dobrého anděla. Je to šance pomoct někomu dalšímu, ale ještě větší šance udělat něco pro sebe.
Na svých cestách třeba do Indie potkáváte lidi, kteří žijí v nesrovnatelně horších podmínkách než my. Proč neplatí, že jsme šťastnější než oni?
Příliš se srovnáváme a poměřujeme. Západní společnost tak funguje. Jsme pod ohromným tlakem vyrovnat se materiálně lidem kolem nás. Já v tomhle nehraju úplně fér hru, protože ten vnější úspěch mám a snadno se mi od kompetitivního světa oprošťuje. Ale i já se můžu srovnávat. S podnikateli, kteří vybudovali větší firmu, udělali víc pro charitu, mají větší letadlo.
Počkejte, ale vy žádné letadlo nemáte.
Obrazně řečeno.
Tak mě napadá, co byla nejdražší věc, již jste si po prodeji Papiriu koupil? Musel to být zvláštní pocit, mít najednou takovou sumu peněz na účtu?
Málem jsem šel a koupil si drahé auto. Znáte to, chlapy to někdy popadne. Ale jsem rád, že jsem odolal. Dražší věc … to byl asi pozemek na Šumavě. A pak jsem taky koupil krásné kolo pro Jindru. Ale jinak nic. Když o tom tak přemýšlím … nejdražší věc asi byla Dobrý anděl.
CO JE DOBRÝ ANDĚL Nezisková organizace, kterou založil Petr Sýkora s Janem Černým. Pravidelnými měsíčními příspěvky pomáhá rodinám, jež se ocitly ve finanční tísni, protože otec, matka nebo některé z dětí trpí rakovinou. Dobrý anděl je systém, jehož pomocí mohou desetitisíce dárců, relativně malými pravidelnými měsíčními částkami každý měsíc výrazně finančně pomáhat až tisícovkám nemocných. Vložené prostředky se do haléře dostanou na místo určení. Stát se pro někoho Dobrým andělem můžete na: www.dobryandel.cz
Text autor Miloš Čermák
Foto autor| FOTO NGUYEN PHUONG THAO


ZUZKA BOJOVNICE


Zdroj: Reflex 20.12.2012

Lymfatické uzliny máme v celém těle. Středoškolačce Zuzaně se však „zbláznily“, když nastoupila do prvního ročníku střední školy. Dostala rakovinu. Vyléčila se, ale po roce se nemoc vrátila. Už v nemocnici jí lékaři doporučili, aby se se žádostí o pomoc obrátila na nadaci Dobrý anděl, která jí i její rodině pomohla překonat finanční problémy související s dlouhodobou léčbou. Teď se dnes už osmnáctiletá dívka vrací do normálního života. A DĚKUJE SVÝM DOBRÝM ANDĚLŮM. PŘÍBĚH DÍVKY, U NÍŽ LÉKAŘI V PATNÁCTI LETECH NAŠLI RAKOVINU LYMFATICKÝCH UZLIN

VCHÁZÍME S FOTOGRAFEM do panelového domu na Roztylech, kde je veliké prostranství mezi paneláky vyplněno záhony, stromy a květinami a vůbec to nepůsobí jako socrealistické panelákovice osmdesátých let. Je to naopak celkem hezké. I byt, do něhož vcházíme, není agregátem komůrek jako některé stavby na Jižním Městě.
Místností je sice několik, ale velkých a středostavovsky zařízených.
Zuzka nás zve dovnitř, fotograf omrkne její pokoj a obývák a pak skončíme v kuchyni. Tam se mluví nejlíp.
Zuzka nabízí kafe, pak si sedá a já si ji na odpoledním světle prohlížím podrobně a zkoumavě.
A musím konstatovat, že všechny hrůzné vedlejší dopady chemoterapie, které bývaly vidět na onkologických pacientech ještě před dvěma desítkami let, na Zuzce stopy nenechaly. Akorát na hlavě má šátek „na piráta“ a ve svém pokoji na stojanu paruku. Zuzka je stylově spíše do mladé dámy než do punkerky, jež by si holou hlavu užívala. Je jí osmnáct a půl, ale rozhodně nepůsobí jako žabec. Vítá nás mile, sebevědomě, ze začátku je nervózní, ale za pár minut už je sebevědomá a vstřícná. I když mluví o tak delikátní, privátní a děsivé záležitosti, jako je její rakovina.

JAK VYHRÁT V LOTERII

Zuzka to měla od začátku rozdané dobře. Tak dobře, jak to má stále míň dětí. Vyrůstala v úplné, funkční a podporující rodině, má tátu i mámu, celkem dobře se na základní škole učila, nefetovala a nechodila za školu. A nekouřila trávu ani tabák. „Žila jsem jako normální puberťák!“ říká a směje se. Zuzka se směje asi desetkrát častěji, než je v Česku zvykem, a asi stokrát častěji, než bych čekal u mladé ženy s její diagnózou. Nepíšu dívky, byť kalendářním věkem Zuzka pořád dívka je. Píšu mladé ženy, protože traumatem nemoci Zuzka dospěla a chová se jako dospělý, dozrálý člověk. Pak nastoupila na střední školu, chodila dva měsíce do prvního ročníku, pak dostala zničehonic, bez nějakého nachlazení či prochlazení, vysoké teploty. Nic zlého ani ji, ani rodiče nenapadlo, teploty míváme občas každý a většinou se z toho vyklube banální chřipka. Tak šla ke své obvodní lékařce. Dostala antibiotika na angínu a dalších čtrnáct dní je brala. Teploty neustávaly, ale lékařka se nenechávala příliš zneklidnit, dokud na ni nenastoupil Zuzčin táta a nezavezl dceru do Motola, kde jí udělali všechny testy, které se vůbec udělat daly. „Za dva dny mi pak řekli, co mi je, a poslali mě na ORL. Měla jsem Hodgkinův lymfom.” To je jiným názvem „maligní lymfogranulom“, onkologické onemocnění, jež postihuje lymfatické uzliny. Ty máme v celém těle.
Zuzka nevěděla, co to znamená, ale dozvěděla se, že půjde na biopsii hrudních uzlin. Měla nálezy právě v nich a také na plicích. Biopsie je odebrání vzorku podezřelé tkáně, kterou pak lékaři podrobně prozkoumají a určí, o jakou nemoc se vlastně jedná a jak ji léčit. Zuzka však pořád ještě nevěděla, co to ten její lymfom je, co vlastně ta nemoc znamená. Až když ji pustili z motolské nemocnice, usedla doma k internetu a dozvěděla se, že má rakovinu. A také se dozvěděla, že prevence tohoto onemocnění není známá a není znám ani mechanismus jeho vzniku. Lékaři se domnívají, že roli hraje narušená imunita, genetické předpoklady a infekce pomalými viry. Léčí se to ozařováním a chemoterapií. A fakt to není sranda.

SLOVO PSYCHOLOGA

„Byla jsem strašně smutná, když jsem si to vygooglila!“ říká Zuzka a mně nezbývá než se do jejího příběhu vložit. Neříct mladé inteligentní holce, co jí vlastně je, nevysvětlit jí, co to je za nemoc, nepomoct jí projít tou bránou děsivého poznání, neříct na rovinu to děsivé slovo rakovina a nenabídnout jí psychoterapii je fatálním selháním zdravotnictví. Zvlášť takto mladá, a tudíž citlivá pacientka i celá její rodina potřebují mimořádně opatrný, individuální a postupný proces vysvětlování, přípravy na tu zlou pravdu. Chápu, že nemocnice nemají dostatek prostředků, aby na takovéto pohovory zaměstnávaly psychology, ale lékaři, pokud se nechtějí zpronevěřit Hippokratově přísaze, by měli zlé zprávy oznamovat pacientům sami. Je samozřejmé, že podobné sdělování je mimořádně psychicky vyčerpávající, člověk při něm snadno vyhoří a zcyničtí, ale není možné nechat mladou holku, aby si to, že má rakovinu, vygooglila sama doma po návratu z nemocnice.
A nejde jen o etické, ale i o čistě medicínské důvody. U mladého člověka je konfrontace s podobnou pravdou takovým stressem, že aktuál ně hrozí vysoké nebezpečí sebevražedného chování. Že člověk tu pravdu o samotě neunese a vyskočí z okna nebo spolyká prášky. Zuzčin příklad ukazuje, že naše zdravotnictví fatálně selhává v té nejdůležitější dimenzi, kterou by mělo mít: Totiž v lidskosti.
Zuzka je ale nesmírně statečná: „Já byla ráda, že alespoň přišli na to, co se mnou je. Strašně mne navíc svrbělo celé tělo, a když určili diagnózu, tak to začali léčit. Když jsem šla na první chemoterapii, tak jsem měla strupy po celém těle, jak jsem si sama pro to svědění nehty rozškrábala kůži. Takže první chemoterapie mi vlastně hned pomohla. Přestalo to svědit.“

CHEMOTERAPIE

Zuzka – až na tu rakovinu – má v životě celkem kliku. Oba rodiče i její pětadvacetiletá sestra se k ní a její nemoci postavili tak, jak se má. Poskytli jí plnou podporu. Rodiče za ní do nemocnice jezdili každý den po práci, trávili s ní čas a pomáhali jí projít zátěž ozařování i chemoterapie. Nenechávali ji propadnout se do chmurných myšlenek. „Ale viděla jsem na nich, jak jsou z toho zaskočení a smutní, i když se ze všech sil snažili mi to nedávat najevo. A snažili se zakrývat smutek.“ Bodejť by nebyli.
Příběh se zpočátku vyvíjel k happy endu, Zuzka si poležela ve špitále, absolvovala chemoterapii a radioterapii.
„Na onkologii to bylo suprový, sestřičky i doktoři byli hrozně fajn. Chodila tam za mnou psycholožka.“ říká.
Na onkologii je to pro lékaře jedna z psychicky nejnáročnějších misí, jaké vůbec existují. Přesto se opakovaně setkávám s lidmi, kteří se po onkologické léčbě vracejí úplně nadšení z přístupu personálu právě na onkologických odděleních.
Pak se Zuzka vrátila domů. Čekat, nakolik první vlna léčby zabrala a nakolik se podařilo nemoc z jejího těla vyhnat. Školu předtím samozřejmě přerušila. Chodila na anglickou školu a dohánět dlouhé měsíce absence nebylo reálné. Takže nastoupila znovu do prvního ročníku. Bylo jí sedmnáct. Rok chodila do školy, ukončila první ročník a nastoupila do druháku. Druhý měsíc jí řekli špatnou zprávu Ložiska na plicích, která zatím spala, ožila. A kvůli výsledkům testů šla znovu do špitálu a na biopsii – odebrání živého vzorku tkáně – z ložisek v plicích. „Potom je to trošku nepříjemný! Špatně se dýchá a měla jsem dren. Ale za chvíli mi bylo zase fajn,“ směje se Zuzka a musím konstatovat, že je v tomto momentě vyprávění ve výrazně lepší psychické kondici než já. Je mi jí strašně líto. Je to přesně ten případ, jenž ukazuje, že bůh není milosrdný.
Lékařka jí při nástupu do nemocnice doporučila nadaci Dobrý anděl. Zuzka je samozřejmě jako studentka bez příjmu, nemoc stojí spoustu vedlejších nákladů a rodina finančně není v nijak růžové situaci. Tak se s nadací spojila a požádala ji o příspěvek.

DOBRÝ ANDĚL

Pomáhá pravidelnými měsíčními finančními příspěvky rodinám s dětmi, kde otec, matka nebo některé z dětí trpí rakovinou a rodina strádá nouzí. Nadační fond založili po svém odchodu z byznysu dva čeští podnikatelé, kteří dokázali vybudovat velkou firmu a pak ji prodat. Petr Sýkora v roce 1993 založil s Janem Černým společnost Papirius, dodavatelskou firmu na kancelářské potřeby. V roce 2006 společnost prodali americké firmě, pro niž ještě několik let oba pracovali. Pak sekli s byznysem a šli se věnovat něčemu, co je po dle jejich slov bude naplňovat pocitem smyslu plné práce. Inspirovali se na Slovensku nadací Dobrý anjel, kterou založili tamní podnikatelé Andrej Kiska a Igor Brossmann. Sýkora s Černým věnovali do projektu pětadvacet miliónů korun a rozhodli se pomáhat zcela konkrétním tuzemským rodinám, kde někdo – děti nebo rodiče – dostal raka a rodina se kvůli výpadku příjmu dostala do finančních problémů. Nadační fond kromě svých peněz vyhledává a oslovuje potenciální dárce, kteří se stávají „dobrým andělem“ a věnují ve prospěch onkologicky nemocných nějaké peníze. Mimořádně zajímavé je, že z vybraných peněz se přerozdělí do posledního haléře všechny. Provoz se financuje z příspěvku od zakladatelů.
Dárců, kteří podporují naše zcela konkrétní spoluobčany v nezaviněné nouzi, je v době přípravy tohoto článku více než pět tisíc. Vybralo se a rozdělilo už přes deset miliónů. Upřímně však doufám, že jich přibude, protože iniciativa Dobrý anděl je natolik smysluplná, užitečná a transparentní, že se ji Refl ex rozhodl podpořit. Zde je totiž jistota, že peníze dárců dostane – neokousané úředníky – nemocný člověk ve finanční tísni.

BUDE KONEC DOBRÝ?

„Vůbec jsem nepočítala s tím, že se mi ozvou, ale řekla jsem si, že to zkusím.
Vyplnila jsem všechny formuláře, přidala potvrzení, že jsem studentka, a vše odeslala. To bylo na konci října. Ozvali se mi hned. A už na začátku listopadu od nich přišla první pomoc, čtyři tisíce. To je pro mne hodně peněz, hodně nám to pomůže.“
Zuzka má posunutý termín maturity – škola je dvouletá –, je doma a dochází na chemoterapii. Nemůže chodit ven, mezi lidi, má totálně rozeštelovanou a oslabenou imunitu a žije s pomocí internetu. Snaží se pracovat na věcech do školy, učit se, komunikuje přes Facebook, čte desítky serverů a sjíždí filmy. Udělala si řidičák, takže na návštěvy do prostředí, kde je málo lidí, už může jezdit sama. Nedá se a bojuje. A snad proto, že vidím, že Zuzka je bojovnice a nelekne se, že tou nemocí dozrála z děvčete v mladou dospělou ženu, tak si nakonec dovolím položit tu neslušnou, nepříjemnou a bolavou otázku: „Máte strach?“
„Měla jsem hlavně ze začátku.
A pak, když se nemoc projevila podruhé. To bylo asi nejhorší. Nevěděla jsem, jestli budu tak silná jako poprvé, jestli jsem tu sílu nevyčerpala rok předtím. Ta nemoc mě hodně změnila. Vůbec teď nechápu, jak se řada mých kamarádek může zabývat a trápit se, dělat si problémy s úplnými zbytečnostmi. Mají být rády, že jsou zdravé! Já jsem tou nemocí asi nějak dostala rozum.“
Nemůžu pro Zuzku udělat nic jiného než držet jí všechny čtyři palce, což samozřejmě dělám.
A taky se stát Dobrým andělem. To jsem udělal na www.dobryandel. cz před minutou, zadal jsem trvalý příkaz na symbolickou částku, a když se symbolická částka vynásobí pěti tisíci – tolik dnes Dobrých andělů je –, tak je z toho částka celkem nesymbolická, jež může podobně jako Zuzce pomoct několika stovkám dalších onkologických pacientů ve finanční nouzi.

Foto popis| Zuzka se směje mnohem častěji, než by člověk u nemocné čekal
Foto autor| FOTO LADISLAV KŘIVAN / BLESK

Foto popis| Outfit a look jsou rozhodující bez ohledu na nemoc!
Foto popis| Mezi lidi kvůli imunitě Zuzka moc nemůže, tak sleduje svět z balkónu

Text: Jiří Doležal