Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Paliativní péče

O varlatech a euthanásii čili o paliativní péči v praxi

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2013

Před časem přišel na konzultaci pár, kde mužův již starý otec měl pokročilou, neléčitelnou formu rakoviny prostaty. Otec byl depresivní a pár nevěděl, co s ním. Zda prý ho nemají přemístit na internu, aby měl lepší péči. Při té příležitosti mi vyprávěli, co se s otcem dělo v nemocnici. Mezi nejmenší hlášky patřil rozhovor: „Pane doktore, jak to se mnou vypadá.“ „No na vašem místě bych si už těžkou hlavu s dárky na vánoce nedělal.“ To je pravda drsné, ale vcelku ještě přijatelné. Ale větší pecky následovaly, například syn píše: „K tomu mi otec sdělil, že mu byla při poslední operaci bez jeho vědomí odejmuta varlata – vyžádám si dokumentaci, protože pokud je to pravda, tak to je snad právně na žalobu a lidsky na popravu.“ Ano, lékaři v rámci operace dědovi vzali varlata, ale tak nějak mu to neřekli, nebo zapomněli říci, nebo tak dlouho odkládali, až neřekli. Buď jak buď otec najednou na toaletě zjistil, že už není muž. To je informace, kterou my chlapi snášíme špatně, ať se ji dozvíme v ordinaci nebo na toaletě. Otec byl v depresi samozřejmě nejen z toho – seděl na vozíku, byl apatický, nemluvil... Dříve se tomu říkalo reaktivní deprese, neboť je to reakce na těžkou ztrátu, dnes se bůhví proč upřednostňuje též přiléhavý termín „poruchy přizpůsobení“. Otec prostě se musí smířit s tím, že už mu moc života nezbývá a že navíc nestojí lékařům ani za to, aby mu řekli, že z něho udělali eunucha.

To však nebyl konec dech beroucích akcí. Já jsem synovi doporučil, aby naopak s otcem zůstal doma, v prostředí, na které je zvyklý, aby občas přivedl vnoučata, aby otec viděl, že život jde dál, že to vše mělo smysl. Dal jsem pak synovi instrukce, aby požádal lékaře, ať dají otcovi nějaké prášky na depresi. Toto doporučení odvozuji ze zkušenosti s jinou klientkou, která měla rakovinu plic, kdy ji lékaři tak „popráškovali“, až se překlápěla do mánie. Se zářivýma očima mi sdělovala, jak úžasné a netušené souvislosti si díky své nemoci najednou uvědomuje. Tak jí lékaři zase trochu ubrali, aby byla víc v realitě. Tomuto přístupu se říká paliativní léčba. Rakoviny plic nemají nic moc prognosu, konec konců tato dívka též již zemřela. Když už nemohou lékaři pomoci dívce od rakoviny plic a jisté vyhlídky na smrt, přesto nemusí zbytek života strávit v depresi. Depresi můžeme paliativně léčit, i když jinak je to už „konečná“.

Toto je možná názor zdravě uvažujících lidí, ale nebyl to názor lékařů kolem zmíněného otce. Proč? Protože uvažovali stylem – buď má rakovinu, nebo je blázen zralý na psychiatra. Poslechněte, co mi o tom poté napsal onen syn:
Musím Vám říct, že děláte neslušný obor, který je společensky neakceptovatelný, asi jako prostituce nebo vykrádání bank. Alespoň tak se mi to jevilo, když jsem s radou od Vás zašel za otcovým praktickým lékařem. Ten pán, s kterým se můj otec kamarádil, mi řekl, že na psychiatra můj otec určitě zralý není a že mu může na tu reaktivní depresi 'teda něco napsat', ale že bude v útlumu. [Jen na okraj nechápu, proč by měl být v útlumu. Na mé druhé klientce jsme přeci viděli, že může být naopak exaltovaný. pozn. JK] Když jsem přednesl stejný návrh jeho manželce a její dceři (pediatričce), tak mi druhý den sdělily, že přeci můj otec není blázen a že cituji 'na umírání není nic veselého, tak proč by měl mít dobrou náladu?'. Ale tam nešlo o „veselost“, ale jen o to, aby nebyl apatický, nemluvící, prostě zdeptaný. Jinými slovy toto je stávající stav paliativní péče v Čechách v 21. století.

Vy, kteří jste dočetli až sem, jste bez lichotky vyjímeční lidé. Jednak už proto, že v dnešní době vůbec čtete, ale hlavně proto, že jste ochotni a schopni si přečíst něco o nemluvícím a apatickém dědovi, který tak nějak zjistil, že nemá varlata. Normální, ne vyjímeční lidé jako Vy, řeknou při prvních řádcích: „Na to radši nemyslet...“ a raději si pustí televizi, zahrají počítačovou hru nebo drbou nějakou novou aférku Bartošovic Ivety. Já jsem člen střední generace. Je mi 45 let. Musím si přiznat, že jsem neúspěšný v přesvědčování svých vrstevníků: „Podívejte na toho dědu bez varlat a s depresí. Jak si to my – dnešní produktivní generace – nastavíme, tak budeme za 30 let umírat.“ Bohužel nejčastější reakce mých vrstevníků na toto zní: „Euthanasie! Od čeho je euthanasie?!?!“ a při tom často ani nevědí, co znamená sousloví „paliativní péče“. Je tedy úkolem nás bez lichotky vyjímečných neustále opakovat těm okolo nás: Jak si to dnes, v produktivním věku nastavíme, tak budeme za pár let umírat. Protože pokud to neuděláte vy, tak to nebude dělat nikdo.

Nastavíme-li si jako morální maximum euthanasii, tak uslyšíme: „Nevotravuj, dědku, s těma varlatama. Od čeho je euthanasie!“ Pokud budeme bojovat o hospice, zkvalitnění péče na léčebnách dlouhodobě nemocných (LDN), tak možná naše děti už budou plošně vědět, co je to paliativní léčba a jaká je její přidaná hodnota. Za paliativní léčbou totiž stojí hluboká filosofie, že život má smysl žít, i když člověk po nějakou dobu nepřináší společnosti nějakou hodnotu, i když třeba žije na úkor druhých. V praxi to znamená umět dávat, když jsme nahoře, ale na druhou stranu i umět přijímat pomoc druhých, až my budeme sedět bez varlat na vozíku se zubatou v závěsu. Ale toto je opravdu otázka životní filosofie a já vám děkuji, že ji, jak předpokládám, se mnou sdílíte, jinak byste to nevydrželi dočíst až do poslední tečky. 


Paliativní péče představuje aktivní celkovou péči o pacienta, jehož onemocnění neodpovídá na kurativní léčbu. Zásadně důležité je mírnění bolesti a dalších příznaků a sociálních, psychologických a duchovních problémů. Paliativní péče je ve svém přístupu interdisciplinární a do své působnosti zahrnuje pacienta, rodinu a komunitu. V jistém smyslu nabízí paliativní péče nejzákladnější koncepci péče – péči zaměřenou na naplnění pacientových potřeb a to bez ohledu na místo, kde pacient pobývá, ať doma, nebo v nemocnici. Paliativní péče ctí a chrání život. Umírání a smrt považuje za normální proces, smrt však ani neurychluje, ani neoddaluje. Usiluje o zachování maximální možné kvality života až do smrti.

Paliativní péče je přístup, který usiluje o zlepšení kvality života pacientů a rodin, kteří čelí problémům spojeným s život ohrožujícím onemocněním, a to prostřednictvím prevence a zmírňování utrpení včasnou identifikací a dokonalým zhodnocením a léčbou a mírněním bolesti a dalších problémů, fyzických, psychosociálních i duchovních.


Hospicová péče
se zabývá člověkem v jeho celistvosti a klade si za cíl naplnit všechny jeho potřeby fyzické, emocionální, sociální i duchovní. Doma, v rámci denní péče či v hospicu se pečuje o osobu, která se nachází na konci svého života, stejně jako o ty, kdo tuto osobu milují. Zaměstnanci a dobrovolníci pracují v rámci multiprofesního týmu, který poskytuje péči na základě individuálních potřeb pacienta a jeho osobního přání. Hospic se snaží nabídnout úlevu od bolesti, důstojnost, klid a pokoj.


Podpůrná péče
je prevence a léčba negativních projevů nádorového onemocnění a onkologické léčby. Mezi tyto projevy patří tělesné a psychosociální symptomy, ale také vedlejší účinky léčby, a to v celém průběhu nádorového onemocnění od stanovení diagnózy, včetně rehabilitace a péče o pacienty po úspěšné onkologické léčbě.


Péče o pacienta v závěru života
může být používán jako synonymum paliativní péče či hospicové péče, přičemž koncem života se rozumí období jednoho až dvou let, během kterých se pacient, jeho rodina a zdravotníci postupně dozvídají, že pacientovo onemocnění významně omezuje délku jeho života.


Terminální péče
péče poskytovaná během zcela poslední fázi v posledních několika dnech nemoci.


Respitní péče
Rodinní příslušníci nebo jiné osoby pečující o pacienta v domácnosti mohou být unaveni nepřetržitou zátěží, kterou poskytování péče představuje. Respitní péče nabízí pečovatelům plánovanou nebo neplánovanou možnost odpočinku tím, že péči o pacienta na určitý čas převezme.


Autonomie
V paliativní péči je uznávána a respektována vnitřní hodnota každého člověka jako autonomní a jedinečné bytosti. Péče je poskytována pouze tehdy, když jsou pacient a/nebo jeho rodina připraveni ji akceptovat. V ideálním případě si pacient uchová možnost rozhodovat mezi různými možnostmi léčby, dále o místě péče a o přístupu ke specializované paliativní péči.
Pacienti by měli mít možnost se podílet na rozhodování, pokud si to přejí. Pro tento účel je nutné poskytovat dostatečné informace o diagnóze, prognóze a možnostech léčby a péče i o všech dalších souvisejících aspektech péče.

Paliativní péče má být prováděna s úctou, otevřeně a citlivě s ohledem na osobní, kulturní a náboženské hodnoty, přesvědčení a zvyklosti pacienta jejím hlavním cílem je je dosáhnout, podpořit, zachovat a posílit nejvyšší možnou kvalitu života.

Paliativní péče se nesnaží smrt ani uspíšit, ani oddálit.

Paliativní léčba 

Organizace poskytující  paliativní péči:

Hospicové občanské sdružení Cesta domů www.cestadomu.cz/

  • Cesta domů poskytuje odbornou péči umírajícím lidem a jejich blízkým, kteří o ně pečují.
  • Poskytuje bezplatnou pomoc pro ty, kdo hledají informace, kontakty, podporu a doprovázení v péči o nevyléčitelně nemocné a umírající, a pro ty, kterým někdo zemřel.

Nadační fond umění doprovázet www.umenidoprovazet.cz

  • Poskytuje  sociální a odborné poradenství pro terminálně nemocné, jejich rodinny a blízké. Nabízí možnost telefonní linky a e-mailové poradny.